ECLI:CZ:US:2006:1.US.346.06
sp. zn. I. ÚS 346/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. června 2006 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Lešetín II/385, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2006, č. j. 18 Co 7/2006 - 288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení odvolacího soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byl porušen čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a dále jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Výše citovaným usnesením bylo odmítnuto dle §218 písm. b) o. s. ř. odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 9. 2005, č. j. D 50/2000 - 234, kterým okresní soud nařídil podle §175t o. s. ř. likvidaci dědictví (výrok I.) a současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení oznámili soudu své pohledávky za zůstavitelem s upozorněním, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (výrok II.).
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na řádný zákonný a spravedlivý proces garantované čl. 90 věta první Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále namítal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Zásadní pochybení spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho postavení v řízení, když jej jako věřitele zůstavitele nepovažoval za účastníka řízení již ve fázi, kdy se nařizuje likvidace dědictví. Stěžovatel je toho názoru, že věřitel zůstavitele by měl mít právo ovlivnit, zda likvidace dědictví bude či nebude nařízena. Argumentoval, že vzhledem k tomu, že odvolací soud odmítl jeho odvolání proti usnesení, kterým byla nařízena likvidace dědictví, odňal mu tímto postavení účastníka dědického řízení, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, jakož i dalšími rozhodnutími, která mu předcházela, konstatuje, že odvolací soud postupoval v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud shledal, že odvolací soud správně vycházel z ustanovení §175b o. s. ř., v němž je stanoveno, ve kterých případech se účastníky řízení o dědictví stávají i věřitelé zůstavitele. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nedošlo k dohodě věřitelů a jediného dědice zůstavitele - státu - o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, posoudil odvolací soud správně stěžovatele jako osobu neoprávněnou k podání odvolání proti usnesení o nařízení likvidace, kterou navrhl jediný dědic - stát, a která byla soudem I. stupně nařízena. Stěžovatel jako zůstavitelův věřitel se stane účastníkem řízení, jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud II. stupně, právě až po nařízení likvidace dědictví. V této další fázi řízení pak bude moci uplatnit veškerá svá práva náležející mu jako účastníku řízení (§175t - §175v o. s. ř.). V rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze spatřovat projev libovůle, neboť aplikace i interpretace procesních norem měla racionální a zákonem odůvodněný podklad.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení a spravedlivý proces, resp. porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť toto ustanovení Ústavy ČR je kompetenční normou charakterizující dělbu moci ve státě a nelze z ní odvodit ústavně zaručené právo stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006
Vojen Güttler
předseda senátu