ECLI:CZ:US:2006:1.US.356.06
sp. zn. I. ÚS 356/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 43/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 4/2006 ze dne 7. 4. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 43/2006, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 4/2006 ze dne 7. 4. 2006. Usnesením Krajského soudu v Brně bylo ve výroku I. zrušeno usnesení Krajského státního zástupce v Brně č.j. 1 KZv 4/2005-305 ze dne 17. 1. 2006 a stěžovatel byl podle §71 odst. 4 trestního řádu ponechán i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu; ve výroku II. byl stěžovatel podle §71 odst. 5 trestního řádu ponechán ve vazbě. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je v rozporu s §71 odst. 4 trestního řádu nepřezkoumatelné z hlediska existence další podmínky pro prodloužení vazby, totiž, že by propuštěním stěžovatele na svobodu hrozilo, že trestní stíhání bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účinků trestního stíhání. Odvolací soud pochybil - podle jeho názoru - v tom, že zjevně nerozlišuje mezi dalším trváním důvodů vazby a podmínkami pro prodloužení vazby. Odůvodnění je navíc nepřezkoumatelné a není možno ani vysledovat úvahy soudu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a - vzhledem k tomu, že je stíhán vazebně - aby postupoval podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů. Do rozhodovací praxe obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v první řadě zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti. Konstatoval, že stěžovatel napadl stejné usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 4/2006 ze dne 7. 4. 2006 i ústavní stížností ze dne 12. 5. 2006, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 292/06, o níž bylo rozhodnuto odmítavým usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006. Uvedenou ústavní stížností však byl napaden pouze výrok I. citovaného rozhodnutí krajského soudu. Naproti tomu touto ústavní stížností byl - obsahově vzato podle bodu I. této stížnosti - napaden výrok II. rozhodnutí Krajského soudu v Brně a dále i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Ostatně projednání této ústavní stížnosti nebrání ani ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud ve shora uvedené věci rozhodl usnesením a nikoli nálezem.
Po věcné stránce Ústavní soud konstatuje, že námitce stěžovatele, že usnesení Krajského soudu v Brně nesplňuje zákonné podmínky stanovené v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud zabýval nejen samotnými vazebními důvody, ale i zákonnými podmínkami dalšího trvání vazby, zakotvenými v §71 odst. 4 trestního řádu. Svůj závěr o trvání vazby, o obtížnosti věci a o hrozbě zmaření nebo ztížení účelu trestního řízení v případě propuštění stěžovatele na svobodu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Stejnou námitku uplatnil stěžovatel i proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, o němž uvedl, že je nepřezkoumatelné a že není možné úvahy soudu vysledovat. Ani tuto námitku nelze přijmout. Vrchní soud v Olomouci se zabýval všemi podstatnými otázkami, které byly rozhodující pro přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně. Své závěry ohledně naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu dostatečně odůvodnil i s poukazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Stejně tak se zabýval i podmínkami stanovenými v §71 odst. 4 trestního řádu. To je dostatečně patrné zejména ze strany 5 napadeného usnesení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 trestního řádu ve spojení s §67 a §71 odst. 4 a 6 trestního řádu). Napadené usnesení soudu I. stupně obsahuje konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. c) trestního řádu a další zákonné podmínky upravené v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Napadené usnesení stížnostního soudu obsahuje jednoznačné a srozumitelné vyjádření výsledků přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně a spolu s tímto rozhodnutí přesvědčivě argumentuje pro závěr o ponechání stěžovatele ve vazbě. Nelze proto odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o existenci konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. c) a §71 odst. 4 trestního řádu jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Proto Ústavní soud dospěl k záveru, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani práva na ochranu osobní svobody. zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatel předložil ještě návrh na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, protože je stíhán vazebně. Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal Ústavní soud tento návrh důvodným. Jedná se o argument, který připadá v úvahu i v jiných vazebních věcech a Ústavní soud od samého počátku řízení o ústavní stížnosti postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu