ECLI:CZ:US:2006:1.US.358.05
sp. zn. I. ÚS 358/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností M. G. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Uvedeným rozsudkem odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), za použití ustanovení §143 TrZ, účinného od 1. 1. 2002. Trestného činu se dopustil tím, že předal spoluobviněnému M. V. 45 ks falešných cestovních šeků za účelem provedení jejich směny, ač od svědka Ing. P. H. věděl, že se jedná o padělky. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1465/2004, odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněné a zčásti podané mimo dovolací důvody.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že cestovní šeky, o které ve věci šlo, nebyly vůbec provedeny jako důkaz. Není možné, aby obecné soudy učinily závěr o falešnosti šeků na základě toho, že obsahují magnetické číslo, jestliže měly k dispozici pouze fotokopie šeků, z nichž nemohly, podle stěžovatele, zjistit magnetické číslo. K pravosti šeků se nevyjádřil ani jejich údajný výstavce Sumitomo Bank Ltd. S odvoláním na rozhodnutí, publikované pod Rt 21/2001, poukázal na to, že uvedené šeky nebyly vyplněny ani podepsány výstavcem, ani podepsány před zástupcem proplácející banky. Z tohoto důvodu byly šeky, v této podobě, bezcenným papírem, zcela nezpůsobilé k provedení platebního styku. V závěru tvrdil, že celá kauza byla od počátku monitorována policií a předstíraný zájem o koupi šeků byl řízenou policejní provokací.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry přijatými obecnými soudy v napadených rozhodnutích. Tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení, obecné soudy se s nimi vypořádaly a při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.
Námitkou zásahu orgánu státu do skutkového děje, resp. policejní provokace trestného jednání stěžovatele, se zabýval již Nejvyšší soud ČR, který dospěl k odůvodněnému závěru, že policie, svým vstupem a použitým operativně pátracím prostředkem, nemohla nepřípustně zasáhnout do skutkového děje tvořícího stěžovatelem spáchaný trestný čin. Policie ČR, jako orgán státu, vstoupila totiž do skutkového děje až poté, co stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, tzn. dokonal trestný čin, kterým byl uznán vinným. Z uvedeného je zřejmé, že následný vstup policejního orgánu nemohl ovlivnit úmysl stěžovatele spáchat uvedený trestný čin, tj. nemohl vůbec nic změnit na skutkovém ději, v němž byl spatřován jeho trestný čin. V podrobnostech lze odkázat na str. 6 - 9 usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR se dostatečným způsobem vypořádal také s námitkou absence kvality předmětných šeků ve vztahu k vytýkanému trestnému činu, i s ohledem na rozhodnutí Rt 21/2001 (str. 10 - 11 usnesení). Vzhledem k povaze cestovních šeků, které jsou vydávány specializovanými finančními institucemi, opatřeny ochrannými prvky a podléhají kontrolované proceduře zhotovení a vydávání, je jim poskytována ochrana podle §140 až §142 TrZ, za použití §143 TrZ, bez ohledu na to, zda do nich jsou vepsány všechny údaje. K rozhodnutí Rt 21/2001 Nejvyšší soud ČR uvedl, že reagovalo sice na stejnou skutkovou podstatu trestného činu, ale řešilo problematiku padělání příkazu k úhradě. Vzhledem k odlišnostem v tiskopisech platebního příkazu a cestovního šeku nelze označené rozhodnutí na daný případ aplikovat.
Opodstatněné není ani tvrzení, že se k pravosti šeků nevyjádřil údajný výstavce, tedy The Sumitomo Bank, Ltd. Tokyo, Japan. Soudy prvního a druhého stupně vyšly ze zprávy jedné z jeho sesterských společností pro Evropu - SBMC International Bussines Company Ltd., ze dne 9. 5. 2003, založené na čl. 283. Z ní vyplývá, že tato společnost označila všechny předmětné šeky za padělky, na základě magnetického kódu, který je vyražen ve spodní části šeků. Jedná o číselný kód, který je dostatečně patrný i z fotokopií a je na všech předmětných šecích stejný. Tyto cestovní šeky se nestaly padělky po eventuelním podpisu držitele šeku, ale již vznikem v padělatelské dílně.
Závěr obecných soudů, že všechny předmětné šeky jsou padělky, je opřen mimo jiné i o tuto zprávu. Soudy prvního i druhého stupně se rovněž dostatečně zabývaly otázkou totožnosti předmětných šeků, jejich oběhem mezi všemi obžalovanými a dalšími osobami, až k jejich zajištění agentem Secret Service, působícím při Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, jejich následným okopírováním a potvrzením shody kopií s originály policejním orgánem.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu