ECLI:CZ:US:2006:1.US.36.06.1
sp. zn. I. ÚS 36/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. Z., zast. Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2005, č.j. 20 Cdo 1871/2005-109, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28.5.2004, čj. 40 Co 230/2004-35, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2002, č.j. 41 E 1430/99-21, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti, posléze, na základě výzvy Ústavního soudu, doplněné, napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), vydaná v řízení o výkonu rozhodnutí uložením pokuty. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že usnesením okresního soudu byl proti ní nařízen, ke splnění povinnosti vyplývající z exekučního titulu, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 5 000,- Kč; usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Stěžovatelka má za to, že postupem soudů všech tří instancí byla porušena její práva zaručená ústavními předpisy, a to zejména právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo k porušení ústavních předpisů o způsobu výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava", a čl. 36 Listiny) a o způsobu rozhodování soudu, zejména o vázanosti soudu zákonem při rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy), jakož i práva zaručujícího spravedlivý proces. V další části se soustředila na námitky vůči exekučním titulům, na jejichž základě byl nařízen výkon rozhodnutí, protože podle jejího názoru nejsou materiálně vykonatelná. Především připomíná, že jí byla uložena povinnost strpět provedení výměny označených oken, ač ustanovení §695 obč. zákoníku hovoří o povinnosti nájemce stavební úpravy umožnit, tudíž nezavdala svým chování důvod k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, neboť byla připravena strpět to, co vyplývá z rozhodnutí nalézacího soudu. Další námitky se koncentrují do řízení předcházejícího vydání rozsudku nalézacího soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud zjišťuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě reprodukuje svoje výhrady vůči rozhodnutím, které již uplatnila v řízeních před obecnými soudy, a snaží se jim přiřadit ústavně právní rozměr. Je přitom zcela evidentní, že jakákoliv námitka vůči exekučnímu titulu není v této době již relevantní, a to s ohledem na marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti vůči těmto rozhodnutím. Přitom je třeba zdůraznit, že jejich případné zohlednění při nařízení výkonu rozhodnutí adekvátním způsobem posoudil Nejvyšší soud a jejich relevanci vyvrátil (str. 3 a 4 odůvodnění).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu