ECLI:CZ:US:2006:1.US.371.05
sp. zn. I. ÚS 371/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem v Praze 2, Svobodova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 4 To 214/2005-382 ze dne 25. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 4 To 214/2005-382 ze dne 25. 4. 2005, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 23 T 169/2003-335 ze dne 25. 11. 2004 ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a byl odsouzen při nezměněném výroku o vině podle §241 odst. 1 trestního zákona za použití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadeným rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Namítá, že mu nebyl poskytnut přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a možnost obhajovat se za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Neposkytnutí přiměřené lhůty ke zvolení obhájce spatřuje v tom, že ačkoliv byl ve vazbě, byla mu k tomu poskytnuta pouze třídenní lhůta, aniž hrozilo nebezpečí z prodlení. Taková lhůta je podle jeho názoru nepřiměřeně krátká, neboť mu režim věznice neumožňuje tak brzy navázat kontakt s obhájcem; proto byl v podstatě přinucen souhlasit s tím, aby mu byl obhájce ustanoven. Před jeho prvním výslechem byl o ustanovení obhájce informován pouze ústně, viděl ho poprvé a mohl s ním hovořit jen krátce na chodbě, takže mu nebyla dána dostatečná možnost přípravy obhajoby. Navíc došlo k narušení důvěry k advokátovi, což vyplývá z protokolu o výpovědi ze dne 4. 6. 2003.
Stěžovatel dále namítal porušení svého práva na soudní ochranu tím, že provádění důkazu formou rekognice bylo v rozporu s platnou právní úpravou v §104b odst. 4 trestního řádu. Rekognice má být provedena především in natura a musí se jí zúčastnit nezúčastněná osoba. V daném případě byla rekognice provedena pouze pomocí fotografií a zúčastnil se jí jen jeho obhájce, který nemohl splňovat postavení nezúčastněné osoby. Podle tvrzení příslušníků policie, kteří rekognici prováděli, byl sice přítomen jiný příslušník policie z místního oddělení v Broumově, což však nelze nijak ověřit, protože to nebylo zaznamenáno v protokolu. Uvedený nedostatek je podle jeho názoru závažný, protože poškozená je mentálně retardovaná a při hlavním líčení uvedla, že stěžovatel není tím mužem, který s ní měl mít v inkriminované době pohlavní styk. Odvolací soud měl napravit procesní vady, které se vyskytly před soudem I. stupně, což však neučinil.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 23 T 169/2003 vedený u Okresního soudu v Teplicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu č.j. 23 T 169/2003-335 ze dne 25. 11. 2 uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen podle §241 odst. 1 trestního zákona za použití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel podal odvolání, v němž namítal svého porušení práva na obhajobu, nesprávné provedení rekognice, vadné hodnocení důkazů a - zejména - skutečnost, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že poškozená při hlavním líčení uvedla, že on není tou osobou, s níž měla mít pohlavní styk.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 4 To 214/2005-382 ze dne 25. 4. 2005 zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele podle §241 odst. 1 trestního zákona za použití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem I. stupně byly shromážděny všechny dosažitelné důkazy potřebné k objasnění skutečného stavu věci, bylo postupováno podle stěžejních ustanovení trestního řádu včetně těch, jimiž se má zabezpečit právo obviněného na obhajobu. K námitce stěžovatele týkající se porušení práva na obhajobu, odvolací soud uvedl, že byly uplatněny již před soudem I. stupně, který se s nimi vypořádal způsobem, rozvedeným v rozsudku. Odvolací soud dále uvedl, že ve věci byly dány důvody nutné obhajoby, lhůta poskytnutá ke zvolení obhájce nebyla ničím výjimečná ve srovnání s jinými věcmi a respektovala nutnost provádění důkazů v přípravném řízení bez zbytečného odkladu. Stěžovatel, kterému byla lhůta poskytnuta dne 19. 5. 2003, zaslal ihned 21. 5. 2003 vyšetřovatelce sdělení, že nedisponuje finančními prostředky, obhájce si nezvolí na plnou moc a požádal o jeho ustanovení, přičemž uvedl konkrétního obhájce, který by mu měl být ustanoven. Odvolací soud prohlásil, že není povinností orgánů činných v trestním řízení vyhovět žádosti obžalovaného o ustanovení konkrétního obhájce, navíc mimo místo působnosti orgánů konajících přípravné řízení, a proto správně - k žádosti stěžovatele - došlo k ustanovení obhájce z řad advokátů činných v okrese Teplice, kde bylo prováděno přípravné řízení. Dne 9. 6. 2003 požádal stěžovatel o zproštění povinnosti obhajování ustanoveným obhájcem; o této žádosti rozhodl Okresní soud v Teplicích usnesením č.j. 30 Nt 1051/2003-9 ze dne 7. 7. 2003 záporně a vysvětlil, proč nelze jeho žádosti vyhovět a s poukazem na nutnost zajištění obhajoby po celou dobu řízení. Teprve dne 6. 8. 2003 udělil stěžovatel plnou moc stávajícímu obhájci. Odvolací soud v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal závady, které by měly vliv na správnost provedených důkazů. K námitce nesprávného provedení rekognice odvolací soud uvedl, že z výslechu policistů provádějících rekognici vyplývá, že provedení tohoto důkazu byla přítomna nestranná osoba - příslušník místního oddělení Policie v Broumově. Dále uvedl, že není důvod nevěřit obsahu výpovědi vyšetřovatelky Asztalosové a ppor. Skály; pokud jde o samotný průběh rekognice, jsou jejich výpovědi v souladu se sepsaným protokolem, jehož správnost potvrdil i přítomný obhájce stěžovatele. Odvolací soud uzavřel, že rekognice byla provedena v souladu se zákonem a protokol o rekognici je zatížen pouze formální vadou, která však nemá vliv na obsahovou správnost provedeného úkonu. Odvolací soud se rovněž podrobně zabýval námitkou týkající se výpovědi poškozené H., která je lehce mentálně retardovaná. Konstatoval, že soud I. stupně nad rámec přípravného řízení nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie, znalkyni vyslechl v hlavním líčení a se závěry znaleckého posudku se vypořádal náležitým a logickým způsobem; vysvětlil - v souladu s tímto posudkem - co mohlo vést ke změně výpovědi poškozené v hlavním líčení (č.l. 340, 341 spisu). Odvolací soud pak vyhověl námitce stěžovatele ve vztahu k uloženému trestu. Dospěl k závěru, že trest uložený soudem I. stupně je trestem nepřiměřeně přísným, protože nepřihlédl i k dalším okolnostem případu, k osobě poškozené, která v době spáchání trestného činu byla aktivní prostitutkou, a k tomu, že na stěžovatele dopadne i zbytek trestu, ze kterého byl podmíněně propuštěn. Rozhodl proto tak, že uložený trest zrušil, znovu o uložení trestu rozhodl a jeho výměru snížil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatel uplatnil v úvodu uvedené námitky rovněž v řízení před obecnými soudy. Jak vyplývá z rekapitulace soudního spisu, obecné soudy se těmito námitkami náležitě zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Podle mínění Ústavního soudu tyto závěry, vycházející z platné právní úpravy, ústavně garantovaná základní práva stěžovatele respektují.
K jednotlivým stížnostním námitkám uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatel především namítá porušení svého práva na obhajobu. Konkrétní porušení spatřuje v tom, že mu orgány činné v přípravném řízení neposkytly dostatečný prostor k zvolení obhájce a přinutily ho tak, aby se spokojil s obhájce ustanoveným, s nímž navíc nenavázal potřebný kontakt a neměl k němu důvěru. Touto námitkou se podrobně zabýval již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož správnost sdílí i Ústavní soud. Především je nutno konstatovat, že lhůta, kterou orgány činné v trestním řízení stěžovateli poskytly, je lhůtou zcela obvyklou, která se nijak nevymyká běžné praxi a je dostačující. Navíc je třeba vzít v úvahu to, že on sám dne 21. 5. 2003 požádal o ustanovení obhájce s odůvodněním, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě obhajoby (č.l. 3). Z tohoto projevu vůle je patrné, že důvodem toho, že si stěžovatel obhájce nezvolil, nebyl nedostatek času, ale nedostatek finančních prostředků. Pokud stěžovatel v žádosti o ustanovení obhájce uvedl, že by mu měl být ustanoven určitý konkrétní obhájce, pak Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že orgány činné v trestním řízení nejsou při ustanovování obhájce takovým návrhem vázány a ustanoví obhájce, který pracuje v jejich dosahu, zejména z důvodu rychlosti a ekonomie řízení. Obhájce byl stěžovateli ustanoven usnesením Okresního soudu v Teplicích č.j. 30 Nt 1051/2003-4 ze dne 26. 5. 2003 a toto usnesení mu bylo předloženo při prvním výslechu, u něhož byl také ustanovený obhájce přítomen. Stěžovatel požádal dne 9. 6. 2003 o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti jej obhajovat s odůvodněním, že obhájce ho nehájí kvalitně a neprojednal s ním strategii obhajoby. Jeho návrh byl usnesením téhož soudu č.j. 30 Nt 1051/2003-9 ze dne 7. 7. 2003 zamítnut s odůvodněním, že namítané skutečnosti nepředstavují zásadní důvod, který byl vedl ke zproštění této povinnosti. Teprve 8. 8. 2003 byla do spisu založena plná moc, kterou stěžovatel udělil svému zvolenému obhájci JUDr. Mrzenovi. Do té doby - podotýká Ústavní soud - byla v tomto případě, v němž je obhajoba nutná, obhajoba zajištěna. I stěžovatel při svém výslechu dne 16. 7. 2003 (č.l. 28) potvrdil, že do zvolení nového obhájce má ustanoveného obhájce JUDr. Pokorného. Na základě uvedených skutečností dospěl i Ústavní soud k závěru, že právo na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, porušeno nebylo.
Stěžovatel dále namítal nesprávné provedení důkazu - rekognice pomocí fotografií, byť podle příslušeného ustanovení trestního řádu má přednost provedení rekognice skutečné. Podle ustanovení §104b odst. 4 trestního řádu, není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Ze spisu vyplývá, že se soud I. stupně touto otázkou zabýval (č.l. 315). Vyjádření svědkyně - Asztalosové, příslušnice Policie, proč byla konána fotorekognice, lze ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu akceptovat; poškozená byla v 7 měsíci těhotenství a nechtěla cestovat na vzdálené místo k rekognici in natura. Ústavní soud v tomto postupu rovněž nespatřuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dále byla ještě k rekognici vznesena námitka neúčasti nestranné osoby; ze spisu však plyne, že i tomu byla v řízení věnována pozornost (č.l. 318). Závěr odvolacího soudu, který se i tou námitkou podrobně zabýval (str. 3 výše), lze podle přesvědčení Ústavního soudu akceptovat i z hlediska ústavněprávního.
Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily skutečnost, že poškozená při hlavním líčení uvedla, že "to není on". Touto námitkou se však jak soud I. stupně, tak i soud odvolací pečlivě zabývaly. Soud I. stupně nechal vypracovat dodatečný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, z něhož vyplynulo, že poškozená má intelekt na úrovni lehké mentální retardace (středně těžké debility). Podle závěrů znaleckého posudku mohl změnu výpovědi poškozené ovlivnit časový odstup mezi úkony realizovanými policií a soudem. Paměť poškozené je pravděpodobně nespolehlivá již po krátké době, její osobnost podléhá tlaku aktuálních potřeb, její momentální náladě a momentálním okolnostem. Dalším faktorem, který by se na změně výpovědi mohl podílet, je úzkostné vnímání osobnosti stěžovatele z její strany při soudním jednání. Soud I. stupně proto v závislosti na závěrech znaleckého posudku a výslechu znalkyně odůvodnil, proč vzal za základ svých skutkových zjištění výpověď poškozené učiněné nedlouho po události, v níž spontánně a podrobně rozvedla celou situaci a popsala pachatele se všemi markanty, které si byla schopna zapamatovat, a při rekognici určila jako pachatele znásilnění muže z fotografie č. 6, tedy stěžovatele. Přihlédl rovněž ke sdělení poškozené o výhružném dopisu, který jí byl doručen; o něm mluvila při hlavním líčení dne 18. 8. 2004 (č.l. 246) a uvedla, že tam bylo napsáno, "že když to řekne na toho pána, tak že mi bude ublíženo". V těchto souvislostech a vzhledem ke zjištěnému intelektu poškozené jsou potom podle názoru obecného soudu její reakce v jednací síni vysvětlitelné. Soud odvolací s těmito závěry soudu I. stupně souhlasil. Ze spisu a z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že obecné soudy svůj závěr o vině opřely i o další důkazy (svědecké výpovědi, z nichž lze dovodit časové posloupnosti setkání s poškozenou; popis auta svědky i poškozenou, který odpovídá skutečnosti; písemné vyjádření stěžovatele na č. l. 109, v němž uvedl, že poškozenou - jmenovanou v obvinění - naložil do auta), které ve svém celku byly dostatečným podkladem pro výrok soudu. Ústavní soud podotýká, že se v předmětné věci jedná jen o hodnocení důkazů, což je podle ustálené rozhodovací praxe věcí obecných soudů, do níž je sám oprávněn zasáhnout v zásadě pouze tehdy, jestliže by byl jejich postup v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v trestním řádu. Po přezkoumání věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že hodnocení důkazů - zejména pak i posouzení výpovědi poškozené - bylo v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů v trestním řízení, nemá povahu svévole a nezakládá ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené a známé judikatury. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2006
František Duchoň
předseda senátu