ECLI:CZ:US:2006:1.US.380.06
sp. zn. I. ÚS 380/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2462/2005-163 ze dne 28. 3. 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10 Co 741/2004-144 ze dne 1. 6. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č.j. 10 C 1345/2001-114 ze dne 25. 6. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2462/2005-163 ze dne 28. 3. 2006, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10 Co 741/2004-144 ze dne 1. 6. 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech č.j. 10 C 1345/2001-114 ze dne 25. 6. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta její žaloba o zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář ve výši 1.900.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Obecné soudy učinily rozhodující skutkový závěr o neexistenci živého a mrtvého inventáře v době odnětí zemědělské usedlosti právním předchůdcům stěžovatelky v rozporu s obsahem soudního spisu a v rozporu s provedeným dokazováním. Měly k dispozici výměr bývalého ONV v Lounech ze dne 4. 12. 1950, z jehož obsahu vyplývá, že nemovitý majetek tvořící zemědělskou usedlost přešel na stát spolu s mrtvým i živým inventářem. Proti tomuto výměru stojí zápis sepsaný bývalým MNV v Lenešicích, který obsahuje ve vztahu k živému a mrtvému inventáři opačnou informaci. Obecné soudy však nesprávně právně posoudily právní povahu obou výše označených konkurujících si listin.
Dále obecné soudy pochybily v tom, že v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti nepředvolaly a nevyslechly jako svědkyně dcery J. G. M. D. a H. Š. Spokojily se s jejich písemným sdělením, že o věci nic nevědí, aniž si pravdivost tohoto sdělení formou svědecké výpovědi ověřily.
Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy tento individuální správní akt nesprávně posoudily tím, že se s ním vypořádaly pouze na úrovni hodnocení důkazů. Podle jejího názoru nebylo dosud judikováno, jak naložit v rámci občanského soudního řízení s "jiným rozhodnutím", zda postup stanovený §135 o.s.ř. lze zahrnout pod hodnocení důkazů či zda se jedná o jiný druh aktivity soudu v probíhajícím řízení. Stěžovatelka tvrdí, že soud tako pro rozhodnutí ve věci samé získává poznatky a informace i posuzováním jiných rozhodnutí orgánů veřejné moci s tím, že informace získané z těchto rozhodnutí mají na základě konstrukce §135 o.s.ř. přednost před skutečnostmi zjištěnými dokazováním.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedená pochybení nejsou jen porušením jednoduchého práva, ale mají i ústavněprávní přesah do oblasti právního státu a do její majetkové sféry. Navrhla proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření poukázal zejména na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Ve věci samé proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že v něm výslovně provedl kvalifikaci otázek skutkové povahy a otázek právních.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že dokazování i hodnocení důkazů bylo provedeno náležitě a k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Při posouzení výše uvedených vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že v nich nejsou obsaženy žádné nové skutečnosti a pouze je v nich zopakován právní názor vyslovený již v odůvodněních napadených rozhodnutí. Za této situace Ústavní soud uvedená vyjádření nezaslal stěžovatelce k replice a ve svém rozhodnutí k nim nepřihlédl.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 1345/2001 vedený u Okresního soudu v Lounech. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala náhrady za živý a mrtvý inventář, který spolu se zemědělskou usedlostí jejích právních předchůdců přešel na stát. Okresní soud v Lounech rozsudkem č.j. 10 C 1345/2001-114 ze dne 25. 6. 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že základní otázkou bylo zjištění, zda se v předmětné usedlosti mrtvý a živý inventář nacházel. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v době převzetí státem na statku žádný ani živý ani mrtvý inventář nebyl. Obecný soud dále uvedl, že ani z výměru ONV v Lounech nevyplývá, že by jakýkoliv živý a mrtvý inventář byl spolu s nemovitostmi převáděn na stát. Pokud je v této listině zmíněno - uvedl soud I. stupně - že pozemky jsou vykupovány s příslušnými budovami, mrtvým i živým inventářem, jedná se o formulaci zcela obecnou, která není žádným způsobem specifikována a je proto zřejmé, že se jedná o formulaci automaticky uváděnou v podobných rozhodnutích. Tomuto výkladu prý koresponduje i zápis o fyzickém předání statku z 23. 2. 1951, kde je jednoznačně uvedeno, že na statku A. G. dobytek nebyl převzat žádný, a to ani slepice, i když u ostatních osob je zcela konkrétně uvedeno kolik a jakého dobytka bylo převzato. Soud I. stupně konečně prohlásil, že důkazní povinnost stíhá žalobkyni (stěžovatelku), která však žádné další důkazy k prokázání svých tvrzení neoznačila.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 10 Co 741/2004-144 ze dne 1. 6. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně dostatečně posoudil skutkový i právní stav věci. Prohlásil, že ustanovení o paušálních náhradách v případech, nelze-li zjistit hodnotu živého a mrtvého inventáře, není možné vykládat tak, že oprávněná osoba nenese důkazní břemeno ohledně základu nároku - to je co do existence živého a mrtvého inventáře v době převzetí státem - ani tak, že se důkazní břemeno přesouvá ze žalobkyně na žalovaného. Stěžovatelka prý zakládala svůj nárok pouze na předpokladu, že k provozování zemědělské výroby, která byla v rozhodném období určitou povinností pro vlastníky zemědělských nemovitostí (či správce), byl nezbytným předpokladem alespoň mrtvý inventář. Tato domněnka nebyla prokázána, přičemž se nejedná o zákonnou domněnku podle §133 o.s.ř., ale spíše o jakousi logickou úvahu. V souzené věci však bylo zjištěno, že původní živý a mrtvý inventář byl ještě za života původního vlastníka A. G., zemřelého 1. 1. 1939, prodán pachtýřům D., kteří za něj zaplatili konkrétní částku. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením soudu I. stupně, pokud jde o výměr ONV v Litoměřicích - rozhodnutí o výkupu ze dne 4. 12. 1950, jímž bylo rozhodnuto o výkupu zemědělských pozemků v celkové výměře 43.093,65 ha. V uvedeném výměru je sice uvedeno, že se nemovitosti vykupují s příslušnými budovami, živým a mrtvým inventářem, avšak z tohoto výměru nelze dospět k závěru, že by na statku v Lenešicích v uvedené době živý či mrtvý inventář byl. Inventář není nijak označen, a není uvedeno, jaké věci, popř. v jaké hodnotě jsou předmětem výkupu. Z odůvodnění výměru se také podává, že dědici nejsou aktivními zemědělci a na půdě nepracují.
Odvolací soud se konečně zabýval otázkou, zda soud I. stupně pochybil, jestliže nevyslechl navrhované svědkyně (dcery zemřelého správce statku J. G.) a spokojil se pouze s jejich písemným sdělením. Dospěl k závěru, že soud I. stupně v této věci nepochybil, a uvedl, že zástupce stěžovatelky po poučení podle §119a o.s.ř. nenavrhl další důkazy, a to ani výslech těchto svědkyň. Odvolací soud pak podrobněji argumentoval, proč by výslech těchto svědkyň nemohl mít v souzené věci význam.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2462/2005-163 ze dne 28. 3. 2006 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud zejména uvedl, že v odvolání navrhovanou otázkou zásadního právního významu - tedy tím, že pokud žalobce neprokáže vlastnictví inventáře, nelze žalobě vyhovět jen proto, že existuje nařízení vlády č. 20/1992 Sb., upravující výpočet náhrad za inventář - se dovolací soud již zabýval, např. v rozsudku z 23. 2. 1999 sp. zn. 28 Cdo 194/99. Vyslovil názor, že "vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za odňatý inventář. Ten může vzniknout jen na základě skutečnosti, že inventář byl vlastníkovi skutečně odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Uvedené vládní nařízení se použije jen v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah." Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud v souladu s uvedeným právním závěrem v napadeném rozhodnutí postupoval.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu dokazování a zejména pak proti hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Stěžovatelka jednak namítá, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy, tj. výslech svědkyň M. D. a H. Š. K této námitce Ústavní soud uvádí, že ze zásady volného hodnocení důkazů, tak jak je vymezena v §132 o.s.ř. nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny provést všechny navrhované důkazy. Jsou však povinny se v odůvodnění svého rozhodnutí s takovým postupem vypořádat a uvést, jaké skutečnosti je vedly k tomu, že navrhované důkazy neprovedly. V předmětné věci soud I. stupně vyzval navrhované svědkyně, aby soudu sdělily, zda mají nějaké poznatky k hospodářství na předmětném statku. Z jejich odpovědí (č.l. 92 a 93) vyplynulo, že k předmětné věci žádné informace nemají. Soud I. stupně je jako svědkyně nepředvolal. Uvedenou otázkou se k námitce stěžovatelky zabýval i odvolací soud, který dospěl k závěru, že soud I. stupně nepochybil, jestliže tyto osoby - neteře bývalého správce na předmětné usedlosti - nepředvolal jako svědkyně. Svůj závěr řádně odůvodnil a podrobně rozebral (č.l. 146 revers). Proto Ústavní soud v tomto postupu obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje.
Stěžovatelka dále namítala, že obecné soudy nesprávně postupovaly při posuzování výměru ONV, jímž byly nemovitosti převedeny na stát. Tvrdila, že z tohoto výměru vyplynulo, že byl převáděn mrtvý i živý inventář. Ústavní soud ani zde nespatřuje v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Z rozhodovací praxe obecných soudů, která není v rozporu s názorem Ústavního soudu, vyplývá, že existenci živého a mrtvého inventáře je nezbytné pro vznik nároku na náhradu za něj řádně prokázat, nelze vycházet z logické úvahy, že na usedlosti inventář existovat musel. Nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář pak nelze vyvozovat ani z existence nařízení vlády č. 20/1992 Sb. Právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 174/99 ze dne 23. 2. 1999 (a zopakovaný v jeho napadeném rozsudku), že "vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za odňatý inventář. Ten může vzniknout jen na základě skutečnosti, že inventář byl vlastníkovi skutečně odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Uvedené vládní nařízení se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah.", vystihuje podstatu základního problému v souzené věci a Ústavní soud ho považuje za právní názor ústavně konformní.
Ustavní soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatelky, že obecné soudy pochybily tím, že nesprávně hodnotily skutečnosti zjištěné z výměru ONV z 4. 12. 1950. Měly prý vycházet z konstrukce §135 o.s.ř. a informacím zjištěným z tohoto rozhodnutí dát přednost před "skutečnostmi zjištěnými dokazováním". Ústavní soud této námitce stěžovatelky rovněž nepřisvědčil. Obecné soudy správně posoudily obsah předmětného výměru ONV tak, že sám o sobě není ještě důkazem o existenci živého a mrtvého inventáře. Na danou konkrétní situaci nelze vztáhnout ani ustanovení §135 o.s.ř., protože z obecné formulace v rozhodnutí ONV není možné vyvodit, že spolu s nemovitostmi byl i živý a mrtvý inventář skutečně převeden. Obecné soudy proto tuto musely otázku řešit i s ohledem na další v řízení provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními procesními principy, zejména se zásadou volného hodnocení důkazů. Závěry, k nimž v předmětné věci obecné soudy dospěly, jsou podloženy skutkovými zjištěními, které obecné soudy získaly na základě provedených důkazů. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny, jsou logické, přesvědčivé, bez prvků svévole a nelze v nich nalézt ani extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a z nich vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy postupovaly v předmětné věci v souladu s příslušnými procesními předpisy, které aplikovaly ústavně konformním způsobem, takže jejich rozhodnutí jsou i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22.listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu