ECLI:CZ:US:2006:1.US.388.05
sp. zn. I. ÚS 388/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 528/2004, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 7. 2004, čj. 2 T 591/2000 - 252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se V. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že si u firmy FLAGA - PLYN, s. r. o., objednal a odebral šest kusů závěsných kotlů v celkové částce 226 911,08 Kč, kterou nezaplatil. Objednávku opatřil razítkem společnosti DOSS, s. r. o., u které dříve pracoval, bez jejího vědomí a souhlasu. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit škodu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že s ohledem na závěr odvolacího soudu, že "námitka obhajoby, že trestné činnosti se mohl dopustit někdo jiný, je nepochybně logická", je zjevné, že přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině. S tím souvisí i fakt, že mu odvolací soud přičetl k tíži využití práva nevypovídat, aniž by přihlédl k tomu, že tak mohl učinit nejen ve svůj prospěch, ale i z důvodu ochrany osoby blízké, např. syna.
Současně navrhl, aby Ústavní soud v řízení postupoval podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud ve věci nezjistil žádná pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti.
Tvrzení stěžovatele, že přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině a že mu odvolací soud přičetl k tíži využití práva nevypovídat, se nezakládá na pravdě. Odvolací soud pouze konstatoval, že námitka stěžovatele, že trestné činnosti se mohl dopustit někdo jiný, je sice logická, ale v dané věci stěžovatel o jiném pachateli nemluvil a z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že podvodného jednání se dopustil právě on sám a jeho vina tak byla postavena najisto.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z mezí ústavnosti a porušila ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, konkrétně čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy. V projednávané věci stěžovatel napadl rozhodnutí obecného soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu