ECLI:CZ:US:2006:1.US.404.06
sp. zn. I. ÚS 404/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GLOBALSTAV, spol. s r.o., se sídlem v Mostě - Velebudice, Stavbařů 39, zastoupené JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou v Žatci, Obránců míru 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 706/2004-73 ze dne 30. 3. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č.j. 10 C 3356/2001-48 ze dne 19. 2. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 706/2004-73 ze dne 30. 3. 2006, jímž byl potvrzen (též napadený) rozsudek Okresního soudu v Mostě č.j. 10 C 3356/2001-48 ze dne 19. 2. 2004, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 2.165,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Proti stěžovatelce byla podána žaloba o zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou v délce 9 pracovních dnů, eventuálně z titulu náhrady mzdy za čerpanou dovolenou ve stejné dálce, a to v období od 1. 9. 2000 do 14. 8. 2000. Stěžovatelka tvrdí, že tato žaloba nebyla důvodná. Se žalobcem měla uzavřenou pracovní smlouvu do 30. 6. 2000 a poté podepsala další smlouvu do 30. 9. 2000, o níž žalobce tvrdí, že ji nepodepsal. Přesto se však v měsíci červenci choval jako zaměstnanec a pro stěžovatelku pracoval. Od 1. 8. 2000 však přestal docházet do práce a aniž by stěžovatelku nějak informoval, uzavřel pracovní smlouvu s novým subjektem, a to od 1. 8. 2000. Stěžovatelka tak neměla žádnou možnost se k čerpání dovolené vyjádřit. Tvrdí, že žalobce pro ni v srpnu 2000 ani v dalších měsících nevykonával žádné práce. Namítá proto, že žalobci byla dovolená zkrácena pro neomluvené absence, a žaloba je tedy nedůvodná. Dále prý obecné soudy chybují při posouzení otázky skončení pracovního poměru. Hlavní pochybení vidí v tom, že dovodily, že žalobce přestal docházet do práce dne 31. 7. 2000 a tento den považují za den skončení pracovního poměru, aniž by respektovaly úpravu zákoníku práce, a uvedly, jakým způsobem pracovní poměr žalobce skončil.
Pochybení obecných soudů potom stěžovatelka konečně spatřuje v tom, že soudy provedené důkazy nehodnotily objektivně a příslušná ustanovení hmotněprávních i procesněprávních předpisů neaplikovaly správně, takže jejím právům nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Navrhla proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 3356/2001 vedený u Okresního soudu v Mostě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba (po jejím částečném zpětvzetí) o zaplacení částky 2.165,- Kč z titulu náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou v trvání devíti pracovních dnů, eventuálně z titulu náhrady mzdy za čerpanou dovolenou ve stejné délce, a to konkrétně za období od 1. 8. 2000 do 14. 8. 2000. Okresní soud v Mostě napadeným rozsudkem č.j. 10 C 3356/2001-48 ze dne 19. 2. 2004 žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce měl v úmyslu čerpat dovolenou v uvedeném období a také ji čerpal. Dále prohlásil, že v řízení vyšlo najevo, že žalobce ukončil pracovní poměr ke stěžovatelce jednostranným právním úkonem, který soud I. stupně posoudil jako okamžité zrušení pracovního poměru dnem 13. 8. 2000, i když posouzení této otázky nebylo předmětem řízení. Soud konečně dovodil, že v řízení nebylo "tvrzeno" ani krácení dovolené ze strany stěžovatelky.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem č.j. 9 Co 706/2004-73 ze dne 30. 3. 2006 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně provedl dokazování, které tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Dále uvedl, že je nesporné, že žalobce pracoval u stěžovatelky od 1. 1. 2000 do 31. 7. 2000 a za tuto dobu mu vznikl nárok na dovolenou v trvání dvanácti dnů, kterou nevyčerpal. Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce měl uzavřený pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2000, leč po tomto datu pokračoval v práci také v měsíci červenci. Je prý třeba učinit závěr, že pracovní poměr žalobce u stěžovatelky skončil ke dni 31. 7. 2000, což tvrdí i sama stěžovatelka, která považuje pracovní poměr za skončený tohoto dne. Skončení pracovního poměru dne 31. 7. 2000 uvedl jako součást svých původních tvrzení i žalobce, byť v průběhu řízení toto tvrzení změnil a poslední den pracovního poměru vázal na 14. 8. 2000; uváděl, že od 1. 8. 2000 do 14. 8. 2000 čerpal dovolenou. Odvolací soud však z chování žalobce dovodil, že ten projevil vůli, byť neformálně, skončit pracovní poměr dnem 31. 7. 2000; pro tento závěr svědčí skutečnost, že od 1. 8. 2000 již pro stěžovatelku již žádnou práci nevykonával a uzavřel pracovní smlouvu s jiným subjektem, v níž byl uveden den nástupu do práce 1. 8. 2000. Nepřichází proto v úvahu, aby v srpnu 2000 vykazoval vůči stěžovatelce neomluvené absence. Dále se odvolací soud zabýval posouzením vzniku nároku na poměrnou část dovolené za rok 2000 a dospěl k závěru, že tento nárok v uvedeném rozsahu vznikl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry, k nimž obecné soudy v řízení dospěly. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje především na svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní pravomocí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy hodnotí provedené důkazy každý jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, pak je jejich postup postupem v souladu s právem a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud by podle své ustálené rozhodovací praxe mohl vstoupit do procesu hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže by bylo možné dovozovat extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkový stavem a z něho vyvozenými závěry (právními i skutkovými), pokud by bylo možné spatřovat v postupu obecných soudů libovůli či nedodržení zákonných procesních postupů.
Ústavní soud usuzuje, že v předmětné věci však k takovému extrémnímu vybočení nedošlo. Obecné soudy řádně posoudily skutkový stav a vyvodily z něho i odpovídající právní závěry. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce přestal chodit do práce od 1. 8. 2000; vzhledem ke skutečnosti, že navázal novou pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem, lze (z tohoto projevu vůle) dovodit, že chtěl ukončit pracovní poměr se stěžovatelkou, jak také dovodil odvolací soud. Ani ze spisu ani z tvrzení stěžovatelky není patrno, že by projevila vůli opačnou, že by tedy vyzývala žalobce k pokračování v práci. Ze zjištěného skutkového stavu je naopak zřejmé, že stěžovatelka v době od 1. 8. 2000 žalobci žádnou práci nepřidělovala. Lze se proto přiklonit k závěru odvolacího soudu, že z takových projevů vůle je možné usuzovat na skončení pracovního poměru dnem 31. 7. 2000. Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy neuvedly, jakým způsobem pracovní poměr skončil, není možné této námitce přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze usuzovat, že se klonil k závěru, že pracovní poměr byl ukončen neformální dohodou. Tento závěr není v rozporu s ustanovením §43 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož dohoda o rozvázání pracovního poměru může být právním úkonem neformálním. Ústavní soud pouze k tomuto problému připomíná, že otázka skončení pracovního poměru nebyla předmětem sporu a nebylo ji možno posuzovat ani jako otázku předběžnou, a to již proto, že lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru marně uplynula. Nespornou je rovněž skutečnost, že žalobci nárok na poměrnou část dovolené za rok 2000 (leden až červenec) vznikl a dovolená nebyla čerpána, takže je zřejmé, že žalobce nárok na proplacení této dovolené měl. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze podústavní právo a to způsobem ústavně konformním, takže k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu