ECLI:CZ:US:2006:1.US.405.05
sp. zn. I. ÚS 405/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti RODAZ, spol. s r.o., sídlem Starobranská 23, Šumperk, zast. JUDr. Miroslavem Martinákem, advokátem, sídlem Slovanská 21, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2005, č.j. 30 Cdo 2508/2004-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané a po formální stránce splňující předepsané náležitosti napadla ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a požadovala jeho zrušení. V návrhu na zahájení řízení popsala průběh jejího sporu, jako žalované, s vedlejšími účastníky, jako žalobci, před obecnými soudy. K tomu uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14.7.2003, č.j. 7 C 101/98-98, bylo určeno, že žalobci uzavřeli dne 10.1.1997 se stěžovatelkou darovací smlouvu o obsahu, který soud pojal do znění rozsudečného výroku. Tento rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním, protože podle jejího názoru žaloba nesplňovala předpoklady žaloby na určení podle §80 písm. c) obč. soudního řádu (v tomto směru nesouhlasila s interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.6.1972, sp.zn. Cpj 59/71). Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26.4.2004, č.j. 12 Co 967/2003-118, prvostupňový rozsudek potvrdil, jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, jako dovolací důvod pak uváděla důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že ho odmítl; v odůvodnění dovodil, že správnost rozsudku odvolacího soudu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť není dán způsobilý dovolací důvod, když nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam (v závorce odkázal na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR). Stěžovatelka je toho názoru, že usnesením Nejvyššího sodu došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako i článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to z několika důvodů. Především se domnívá, že napadené usnesení nesplňuje jeden ze základních požadavků, které je třeba klást na rozhodování obecných soudů, což - kromě jiného - vyžaduje, aby odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 i.f. odst. 3 obč. soudního řádu. V tomto smyslu stěžovatelka upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je rozhodnutí Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění se nelze dovědět, proč otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu, třeba považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. Dále je stěžovatelka toho názoru, že k porušení základních práv došlo i tím, že Nejvyšší soud nerespektuje právo účastníků na stejné rozhodování ve stejných věcech tím, že sám v různých řízeních, za situace procesně, ne-li shodné, pak velmi podobné, zachází s účastníky řízení různě, aniž by byly zřejmé důvody pro takový postup. V této souvislosti poukázala na fakt, že Nejvyšší soud zcela ignoroval skutečnost, že ve věci vedené u něj pod sp.zn. 30 Odo 69/2004, zrušil dovoláním napadený rozsudek, přičemž jako argumentaci uplatnil tu, kterou použila stěžovatelka ve svém dovolání. Z porovnání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud nejen že zjevně nerozhoduje ve věcech obdobných jednotně, ale sám naprosto odlišně interpretuje dostupnou dřívější judikaturu. Stěžovatelka se domnívá, že za dané procesní situace, kdy zde existovalo rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu, které spornou otázku řeší odlišně, měl Nejvyšší soud postupovat podle §20 zákona o soudech a soudcích a věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu. Podle jejího názoru je takový postup soudu projevem jurisdikční libovůle a je namístě, aby se věcí zabýval Ústavní soud a takový postup Nejvyššího soudu posoudil s ohledem na jeho soulad s předpisy ústavního práva. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že napadeným usnesením, kterým nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál Nejvyšší soud své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy) a sám tak porušil její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů navrhla, aby napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soud Ústavní soud zjistil, že dovolací soud zkoumal podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, tedy zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Připomenul, že musí jít o takové rozhodnutí, jež řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, a zdůraznil, že přípustnost dovolání není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Protože dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek, je odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pouze pokud toto rozhodnutí spočívá především na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu, event. pro vady řízení - §241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu. K tomu Nejvyšší soud shledal, že odvolatel formulací svých námitek vymezil dovolací důvod nezpůsobilý založit přípustnost dovolání.
Po provedených zjištěních Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva Nejvyšším soudem a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelčina práva v postavení žalovaného účastníka řízení. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčinými návrhy a argumenty zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy, projednaly i její odvolání. Pokud jde o dovolání, tak stěžovatelka nerespektuje, že jde o mimořádný opravný prostředek, na jehož projednání není právní nárok, a že jeho přípustnost je determinována příslušnými ustanoveními obč. soudního řádu (§236 a násl.). Přitom platí, že při posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, tj. při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V posuzované věci se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že ty námitky, které stěžovatelka považuje za dovolací důvod, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení. Dále Ústavní soud dodává, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod uvedený právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
František Duchoň
předseda senátu