ECLI:CZ:US:2006:1.US.409.06.1
sp. zn. I. ÚS 409/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatele: Město Teplice, Teplice, náměstí Svobody 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Cajthamlem, advokátem se sídlem Teplice, Modlanská 20, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2006, čj. 11 Co 705/2005 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterému vytýká rozpor se základními právy stěžovatele podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V dané věci krajský soud odmítl odvolání města Teplice proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2006, čj. 20 Nc 492/2003 - 41, kterým bylo zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2005, čj. 20 Nc 492/2003 - 31, a opatrovníkem nezletilého dítěte byl ustanoven Magistrát Města Teplic - orgán sociálně právní ochrany dětí. Odůvodnění bylo odůvodněno tím, že Magistrát města Ústí nad Labem nemůže být opatrovníkem nezletilého, protože sám podal návrh na nařízení předběžného opatření ve věci péče o nezletilé dítě. Stěžovatel - Město Teplice - nesouhlasilo se svým ustanovením opatrovníkem nezletilého dítěte a neúspěšně se jej pokusilo napadnout odvoláním ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
S ohledem na povahu ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud zejména otázku, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stěžovatel takovou osobou není.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon o Ústavním soudu vymezuje, v citovaném ustanovení, znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takto legitimovanou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat, a to pouze tehdy, pokud tato osoba disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
V této souvislosti je nezbytné poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999, Pl. ÚS-st.-9/99, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, podle něhož: "správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu", a současně konstatoval, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury" (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/99 a stanovisko Pl. ÚS-st. 9/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.16, usnesení č. 70, str. 369, a stanovisko na str. 372).
Ratio decidendi v citovaném stanovisku je nutno přiměřeně vztáhnout též na posuzovanou věc. Je pravdou, že judikatura Ústavního soudu přiznává právo podat ústavní stížnost též právnickým osobám veřejného práva, ovšem jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak vystupují v soukromoprávních vztazích. Pokud totiž v určitém právním vztahu tyto osoby vystupují jako orgány veřejné moci, nemohou být ani subjektem základních práv a svobod (srov. v literatuře Šimíček, V., Ústavní stížnost, 3. vydání, Praha 2005, str. 177 - 179). Takovéto závěry musí proto platit též tehdy, pokud obec plní úkoly v rámci přenesené působnosti, jako je výkon opatrovnictví ve věcech péče o nezletilé děti ve smyslu zákona č. 359/1999 Sb.
Ústavní stížnost je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto soudci zpravodaji nezbylo než ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu