ECLI:CZ:US:2006:1.US.416.06.1
sp. zn. I. ÚS 416/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti ing. M. Š., zastoupeného Stanislavou Olšanskou, advokátkou v Praze, Zelenohorská 503, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.6.2004, čj. 6 C 294/2003-46, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2005, čj. 25 Co 416/2004-65, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.5.2006, čj. 21 Cdo 1880/2005-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Stěžovatel se domáhá zaplacení mzdy ze souběžných pracovních poměrů, neboť v době od 1.5.2001 do 17.6.2002 vykonával - podle svého tvrzení - vedle funkce marketingového ředitele (založené jmenováním dne 1.5.2001) i funkci senior consultant (založenou pracovní smlouvou dne 30.12.1994). Obvodní soud pro Prahu 5 však dospěl k závěru, že uvedené jmenování do funkce znamenalo změnu pracovního poměru a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele se Městský soud v Praze ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud odmítl s tím, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy není proti němu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho základního práva podle čl. 11 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že soudy vycházely z ustáleného právního názoru, dle kterého jmenováním některého z dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele do funkce dochází pouze ke změně druhu práce. Stěžovatel nepolemizuje s použitou judikaturou, vytýká však soudům, že v jeho případě nevzaly v úvahu, že on sám po jmenování do funkce marketingového ředitele vykonával nejen tuto funkci, nýbrž vedle ní i původní funkci senior consultanta, přičemž za výkon funkce senior consultanta mu nebyla poskytnuta mzda.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 294/2003, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 1.6.2003 domáhal vůči žalovanému Protel Praha, s.r.o. (dále jen "zaměstnavatele") zaplacení částky 433.000,- Kč (později rozšířené na 556.000,- Kč) s příslušenstvím, jako mzdy ze souběžného pracovního poměru. Napadeným rozsudkem ze dne 9.6.2004, čj. 6 C 294/2003-46, obvodní soud žalobu zamítl. Uvedl, že mezi účastníky nebylo sporné, že stěžovatel pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.1994 jako senior consultant. Sporné rovněž nebylo to, že byl dne 1.5.2001 ústně jmenován do funkce marketingového ředitele. Sporné nebylo ani to, že stěžovateli za výkon funkce senior consultant náležela mzda ve výši 35.000,- měsíčně a že mu za výkon funkce marketingového ředitele byla stanovena dne 5.4.2002 mzda ve výši 41.000,- Kč měsíčně. Podstatou uplatněného nároku byl právní názor, že okamžikem jmenování stěžovatele do funkce marketingového ředitele vznikl vedle pracovního poměru založeného pracovní smlouvou další - souběžný pracovní poměr a že tedy stěžovateli náležela v rozhodném období mzda za oba tyto pracovní poměry. Z provedeného dokazování však soud zjistil, že v době jmenování stěžovatele do funkce marketingového ředitele nebylo vůlí ani jedné ze stran, aby vznikl další souběžný pracovní poměr. Z dokazování vyplynulo, že jmenováním do funkce marketingového ředitele mělo dojít pouze ke změně sjednaného druhu práce. Stěžovateli byla z počátku vyplácena stejná mzda 35.000,- Kč měsíčně a až později, tj. 5.4.2002, mu byla mzda zvýšena. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval nesouhlas stěžovatele s tímto stavem. Z vůle účastníků pracovního poměru vyplývá, že nejméně konkludentně dali najevo vůli k tomu, aby sjednané pracovní podmínky byly změněny ve smyslu nových práv a povinností vyplývajících ze jmenování stěžovatele marketingovým ředitelem.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2.2.2005, čj. 25 Co 416/2004-65, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně, který podle něj řádně a úplně zjistil skutkový stav, dospěl ke správnému právnímu závěru a své rozhodnutí náležitě a podrobně zdůvodnil. Z dokazování provedeného prvým soudem vyplynulo, že jmenováním do funkce marketingového ředitele mělo dojít pouze ke změně obsahu sjednaného výkonu práce. Při jmenování do funkce, ani v blízké době poté, nebyla účastníky sjednána či jinak stanovena "souběžná mzda". K úpravě mzdy došlo až několik měsíců po jmenování stěžovatele do funkce. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval nesouhlas stěžovatele s touto situací. Vzhledem k tomu, že účastníci nejméně konkludentním projevem dali najevo vůli k tomu, aby sjednané pracovní podmínky pracovní smlouvy byly změněny ve smyslu nových práv a povinností vyplývajících ze jmenování stěžovatele marketingovým ředitelem, lze učinit závěr, že ke změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy skutečně došlo. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře, podle které v případě jmenování některého z dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele dochází jmenováním pouze ke změně druhu práce a nikoliv ke vzniku nového pracovního poměru.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4.5.2006, čj. 21 Cdo 1880/2005-78, odmítl, neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel sice v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí zásadní právní význam má, avšak z obsahu samotného dovolání vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Stěžovatel v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní právní posouzení věci.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který poukázal na to, že stěžovatelovy námitky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními. I když stěžovatel připouští, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z ustáleného právního názoru, sám předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí odlišné právní posouzení věci. V ústavní stížnosti opětovně předkládá názor, ze kterého vycházel v řízení před obecnými soudy. K ústavní stížnosti se vyjádřil i Městský soud v Praze, který však jen poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na obsah kmenového spisu. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 5 poukázal na skutkové i právní závěry uvedené v napadeném rozsudku.
Ústavní soud uvedená vyjádření nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášejí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivou mzdu a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o právní závěry obecných soudů v dané věci, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutími je zasaženo do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že jmenováním do funkce marketingového ředitele došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek stěžovatele ve smyslu ust. §36 odst. 1 zákoníku práce, nikoliv ke vzniku souběžných pracovních poměrů. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře, na niž se soudy i odvolaly. Z předmětného spisu dále vyplývá, že stěžovatel vykonával především práci marketingového ředitele a to po stanovenou pracovní dobu; pokud vykonával nějakou práci navíc, bylo to u zaměstnavatele obvyklé a dělali to i ostatní vedoucí zaměstnanci.
Závěr obecných soudů odpovídá - podle přesvědčení Ústavního soudu - příslušným ustanovením zákoníku práce i ustálené judikatuře a nevykazuje znaky neústavnosti. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě porušení jeho ústavních práv či svobod zakládat.
Ústavní soud již opakovaně uvedl, že interpretace práva obecnými soudy by mohla být důvodem zrušení jejich rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz např. usnesení sp.zn. I. ÚS 189/05, www.judikatura.cz). Vzhledem k tomu, že obecné soudy, zejména soud I. stupně, provedly všechny potřebné důkazy, řádně a úplně zjistily skutkový stav, dospěly k právnímu závěru, který náležitě a podrobně zdůvodnily, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona (o.s.ř.). Jejich postup je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud dodává, že přijmout na základě provedeného dokazování soudní rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud je při přezkoumání takových rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
František Duchoň
předseda senátu