ECLI:CZ:US:2006:1.US.42.06
sp. zn. I. ÚS 42/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. L. K., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, č.j. 33 Odo 871/2005-119, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.3.2005, č.j. 62 Co 453/2004-93, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26.3.2004, č.j. 5 C 60/2003-60, za účast Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. J. K., zast. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, sídlem Čajkovského 8, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), jimiž bylo rozhodováno o její povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 367 278,80 Kč. Ve svém podání uvedla, že Nejvyšší soud a městský soud porušily ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), protože neposkytly ochranu jejímu právu, a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy, protože nerespektovaly zákon; absence vypořádání se s některým z uplatněných odvolacích a dovolacích důvodů sama o sobě zasahuje do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obou soudů bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, jakož i k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny v užití extenzivního výkladu zákona. Ústavní stížnost podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky bezdůvodného obohacení jako takového, a protože je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Připomenula, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto její dovolání a tak byl potvrzen rozsudek městského soudu, který potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto tak, že je povinna zaplatit žalobci (tj. vedlejšímu účastníkovi) uvedenou částku. Soudy dospěly k závěru, že odpadl právní důvod k plnění žalobcem z titulu vypořádání BSM, když byly Nejvyšším soudem zrušeny rozsudky soudů I.a II. stupně, jež se zabývaly vypořádáním BSM účastníků, jelikož důvodem plnění ze strany žalobce byl zájem na tom, aby došlo k zániku závazku. Nejvyšší soud se nevypořádal s její argumentací, že pokud nedošlo k vypořádání BSM, nemohl odpadnout právní důvod pro poskytnutí jakéhokoliv plnění, tudíž nemohlo dojít u ní k bezdůvodnému obohacení. V další části polemizuje se závěry soudů ohledně právního důvodu plnění, které jí bylo poskytnuto vedlejším účastníkem. Je přesvědčena, že pokud vedlejší účastník plnil z titulu vypořádání BSM a ona plnění přijala, přijala ho oprávněně a ani po zrušení rozsudku se tato platba nemohla stát bezdůvodným obohacením. Jako eventualitu uvádí, že plnění žalobce by se stalo zálohou na vypořádání, které jí náleží. Posléze poukazuje na skutečnost, že obecné soudy se nevypořádaly s její námitkou započtení, které vznesla z důvodu, že žalobce, jako spoluvlastník, užívá veškerý majetek výlučně sám a ponechal si z kupní ceny, kterou získal z prodeje rekreační nemovitosti, veškeré prostředky, že byly zamítnuty její návrhy na doplnění dokazování, tudíž nemohla prokázat oprávněnost této námitky. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby všechny rozsudky obecných soudů byly zrušeny.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že dovolání stěžovatelky shledal přípustným, neboť právní otázka, zda vyplacený podíl z titulu vypořádání zaniklého BSM rozsudkem soudu se stane bezdůvodným obohacením poté, co je tento rozsudek Nejvyšším soudem zrušen, je otázkou zásadního právního významu. Připomenul, že povaha dovolacího řízení vylučuje uplatnění důvodu zpochybňujícího skutková zjištění (proto mu nepříslušelo přezkoumávat správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky o existenci pohledávky k započtení). Na okraj stěžovatelčiny námitky o neprovedení důkazů k prokázání tvrzené výše bezdůvodného obohacení poznamenal, že navrženými důkazy hodlala stěžovatelka prokazovat výši bezdůvodného obohacení, avšak za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že taková pohledávka vůbec neexistuje, další dokazování bylo nadbytečné. Za nesprávné považuje vývody stěžovatelky o chybné aplikaci §452 obč. zákoníku, protože toto ustanovení nelze použít, protože v době rozhodování soudů bylo již zrušeno. K úvaze o nesprávnosti závěru, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení, odkázal na příslušnou partii odůvodnění svého rozsudku, v němž poukázal na fakt, že právním důvodem plnění není v důsledku rozvodu manželství existence dosud nevypořádané masy majetku tvořící zaniklé BSM, ale zákonem uznaný důvod vypořádání zaniklého majetkového společenství manželů, tj. dohoda bývalých manželů nebo rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud je přesvědčen, že nedošlo k porušení práv stěžovatelky, proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
Městský soud zcela odmítl stěžovatelčiny argumenty, protože v řízení nebylo porušeno žádné její právo vyplývající z Ústavy, ani z Listiny, odkázal na obsah odůvodnění rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Obvodní soud jen lapidárně odkázal na obsah spisu a rozhodnutí v něm učiněná, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve podrobně reagoval na stěžovatelčiny kompenzační námitky, uvedl, že námitka započtení kupní ceny nebyla vznesena před zrušením rozsudku městského soudu, námitka započtení bezdůvodného obohacení vznikající užíváním nemovitosti patřící do nevypořádaného BSM byla uplatněna jen z opatrnosti a nemá právní základ, protože vedlejší účastník užívá jen část nemovitosti, další část užívá matka stěžovatelky a syn účastníků. K dalším námitkám odkázal na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, v němž se s nimi soudy náležitě vypořádaly. Ohledně údajných průtahů v řízení poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. IV. ÚS 475/03, v němž bylo konstatováno, že průtahy v řízení o vypořádání BSM způsobuje sama stěžovatelka. Protože podle jeho názoru nebyla porušena ani Ústava, ani Listina, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí k replice; možnosti vyjádřit se k nim nevyužila.
Z listinných podkladů poskytnutých stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, v postavení žalobce, se na stěžovatelce domáhal vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že pravomocnými rozsudky vypořádávajícími jejich zaniklé BSM mu bylo uloženo, aby stěžovatelce zaplatil na vyrovnání podílů částku 3 367 278,80 Kč. Tuto povinnosti splnil a částku zaplatil. Poté Nejvyšší soud rozsudky zrušil, čímž odpadl právní důvod plnění, stěžovatelka peníze nevrátila. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a uložil stěžovatelce povinnost přijatou částku, včetně úroku z prodlení a dalšího příslušenství, zaplatit vedlejšímu účastníkovi. V rozsudku též zdůvodnil, proč neprovedl dokazování znaleckým posudkem na cenu nemovitostí, vypořádal se také se stěžovatelčinou námitkou promlčení (do doby podání žaloby promlčecí doba neuplynula) a kompenzační námitkou (stěžovatelka neměla vůči vedlejšímu účastníkovi žádnou pohledávku). Stěžovatelka proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání, které však městský soud shledal nedůvodným a rozsudek potvrdil. Upozornil, že stěžovatelka v odvolání argumentovala naprosto stejným způsobem jako v řízení před prvostupňovým soudem, přičemž tento soud se s jejími námitkami zcela vypořádal. Výslovně vyjádřil nesouhlas s její námitkou založenou na tvrzení, že důvodem, pro který se po ní vedlejší účastník domáhá plnění v tomto řízení, není rozsudek o vypořádání BSM, že do skončení vypořádání nemohl odpadnout právní důvod pro poskytnutí jakéhokoliv plnění. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné (s ohledem na právní význam napadeného rozhodnutí) a že je částečně důvodné. Nejprve se ztotožnil s odvolacím soudem, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení a v části týkající povinnosti žalovanou částku zaplatit dovolání zamítl. Důvodnost dovolání shledal v části týkající se úroků z prodlení a v ní rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo vznášet námitky proti uplatněnému žalobnímu návrhu. Stěžovatelka však evidentně nehodlá vzít na vědomí právní názory obecných soudů, opakovaně a tvrdošíjně uplatňuje svoje námitky, jež jsou povětšinou založeny na nepřesných představách o hmotněprávních vztazích, zejména o předpokladech vzniku bezdůvodného obohacení. Ústavní soud shledal, že interpretace a aplikace příslušných ustanovení byla provedena obecnými soudy ústavně konformním způsobem, tudíž v průběhu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny a Ústavy, jež stěžovatelka namítá.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
František Duchoň
předseda senátu