ECLI:CZ:US:2006:1.US.425.03.1
sp. zn. I. ÚS 425/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a E. K., zastoupených advokátem Mgr. Radkem Bechyně, se sídlem Benešova 245, 280 02 Kolín 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, č.j. 13 Cmo 4/2003-66, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č.j. 58 Cm 40/2002-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2002, č.j. 58 Cm 40/2002-25, rozhodl v právní věci žalobců J. K. a E. K. (dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu v Praze 2, správci konkursní podstaty úpadce: Zemědělské družstvo "Mír" v Dolních Chvatlinách - v likvidaci (dále jen "žalovaný"), o vyloučení garáže a zemědělské stavby ze soupisu konkursní podstaty tak, že žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vyloučení garáže na st. parc. č. 127 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kolíně pro obec a kat. ú. Solní Chvatliny na LV č. 829 a zemědělské stavby na st. parc. č. 123, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kolíně pro obec a kat. ú. Dolní Chvatliny na LV č. 817 (dále jen "nemovitosti"), ze soupisu konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo "Mír" v Dolních Chvatlinách - v likvidaci, se zamítá (ve výrokové části I.), že stěžovatelé jsou povinni nahradit společně a nerozdílně českému státu na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 1604,80 Kč (ve výrokové části II.) a že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části III.).
Městský soud v Praze především uvedl, že konkursní řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 1995 k návrhu likvidátorky úpadce, a konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 19. 12. 1995 s účinky k témuž dni. V případě kupní smlouvy (poznámka: kterou dle stěžovatelů měli tito nabýt nemovitosti s právními účinky ještě před prohlášením konkurzu) bylo v řízení prokázáno, že ji úpadce jako prodávající a stěžovatelé jako kupující uzavřeli dne 20. 10. 1995. Za úpadce smlouvu podepsala Ing. D. H., likvidátorka úpadce, za oba stěžovatele J. K., na základě plné moci. V řízení bylo dále zjištěno, že Katastrální úřad v Kolíně podle předmětné kupní smlouvy rozhodnutím ze dne 17. 2. 1997, č.j. 11 1906/95, vložil do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 23. 10. 1995 vlastnické právo k nemovitostem pro stěžovatele. V řízení bylo prokázáno, že k vkladu vlastnického právo do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelů došlo po prohlášení konkursu na majetek úpadce. Návrh na pokračování vkladového řízení nebyl podán.
Městský soud poukázal na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb. (znění platné do 31. 5. 1996; dále jen "ZKV"), podle něhož má prohlášení konkursu na majetek úpadce mj. i ten účinek, že jiná řízení než uvedená pod písm. c) se přerušují. V těchto řízeních se však pokračuje na návrh správce, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka řízení. Za jiná řízení než uvedená pod písmenem c) je třeba považovat nejen řízení sporná, nesporná nebo exekuční, ale též řízení správní včetně řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Je-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen ještě před vydáním rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, je nemovitost, jíž se zápis týká, majetkem, který do podstaty patří (vlastníkem nemovitosti je stále dlužník - úpadce). V souzené věci tedy došlo k vydání rozhodnutí o vkladu vlastnického práva pro stěžovatele v situaci, kdy bylo toto vkladové řízení ze zákona přerušeno v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce. Uvedené rozhodnutí o vkladu vlastnického práva pro stěžovatele bylo vydáno v rozporu s citovaným §14 odst. 1 písm. d) ZKV a nemohly proto nastat jakékoliv věcněprávní účinky, které zákon jinak spojuje s povolením vkladu do katastru nemovitostí. Městský soud uzavřel, že podle nezákonně vydaného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Kolíně se stěžovatelé nemohli nikdy stát vlastníky převáděných nemovitostí. Problematikou odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 10. 1995 se soud za zjištěného skutkového stavu již nezabýval.
Městský soud konečně uvedl, že k žádosti právního zástupce stěžovatelů "ze dne 30. 9. 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. 9. 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončeném jednání".
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 13 Cmo 4/2003-66, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (ve výrokové části I.) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 10.000,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (ve výrokové části II).
Odvolací soud v části odůvodnění věnované věci samé především konstatoval, že soud I. stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, skutkový stav vymezený tvrzeními účastníku zjistil úplně a ze svých zjištění vyvodil správné skutkové závěry.
Odvolací soud dále uvedl - k odvolacímu tvrzení stěžovatelů, že řízení před soudem I. stupně bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že "napadené rozhodnutí vydal soudce vyloučený pro poměr k věci podle §14 odst. 1 o.s.ř. protože projednává a rozhoduje v řízení o konkursu vedeném na majetek úpadce a současně rozhodoval v projednávané věci" - že tento názor nesdílí. Podle ustálené soudní praxe poměrem k věci, vzbuzujícím pochybnost o nepodjatosti soudce se rozumí především přímý právní zájem soudce na ní. Poměr soudce k projednávané věci vzbuzující pochybnost o jeho nepodjatosti ve smyslu §14 o.s.ř. však nelze spatřovat v tom, že soudce souběžně projednává dvě věci náležející u téhož soudu k téže agendě, byť by obě věci spolu prostřednictvím osob účastníků, případně jiných osob zúčastněných na řízení, vzájemně souvisely a tomuto právnímu názoru svědčí instituty spojení a vyloučení věcí podle §112 o.s.ř. Odvolací soud dále uvedl, že poměr soudce k projednávané věci, vzbuzující pochybnost o jeho nepodjatosti, již vůbec není dán v případě, pokud soudce projednává dvě související věci náležející u téhož soudu k různým agendám. protože služební povinností soudce je projednat bez omezení jakoukoli agendu, jež mu byla přidělena rozvrhem práce u soudu, k němuž byl přidělen, což potvrzuje i úprava §14 odst. 4 o.s.ř., podle které důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v jeho rozhodování v jiných věcech v téže, či různých agendách. Vrchní soud uzavřel s tím, že uvedené se beze zbytku vztahuje i na souběžné projednávání konkursu a sporů vyvolaných konkursem, jak je tomu v souzené věci.
Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů, že soud I. stupně postupoval v rozporu se zákonem a odňal jim tak právo uvádět před soudem všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti. Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Odvolací soud zjistil z přípisu Městského osudu v Praze z 27. 2. 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13 hodině. V souzené věci však jednání dne 2. 10. 2003 skončilo již v 9,45 hod. Odvolací soud dále zjistil z předvolání stěžovatelů k jednání a z jejich omluvy ze dne 30. 9. 2002, že společný zástupce stěžovatelů se o konání jednání dne 2. 10. 2002 dozvěděl s více jak měsíčním předstihem (dne 21. 8. 2002) a o kolidujícím úkonu v trestním řízení se dozvěděl v pátek 27. 9. 2002, tedy 5 dnů před konáním jednání. Stěžovatelé však nevyužili možnosti dané jim §42 odst. 1 o.s.ř. učinit podání telegraficky nebo telefaxem včas, aby mohlo být jejich žádosti o odročení jednání vyhověno a musí proto nést následky spojené s rizikem, že se nepodaří doručit soudu žádost v době, kdy ještě bylo objektivně možné jí vyhovět.
Odvolací soud se pak zabýval věcí samou, ale uznal, že napadený rozsudek je věcně správný.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2006, č.j. 29 Odo 990/2003-96, dovolání - po té, co dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam - odmítl.
Nejvyšší soud uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce, z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.). Námitka, jejímž prostřednictvím se stěžovatelé vyslovují k předpokladům, za nichž mohlo být o věci jednáno a rozhodnuto 30. 9. potažmo 2. 10. 2002, z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř., pro kterou platí totéž co pro zmatečnostní vadu dle §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
Nejvyšší soud konečně poukázal na skutečnost, že vkladové řízení se prohlášením konkursu rovněž přerušuje, což je na základě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen "stanovisko") závěrem v soudní praxi ustáleným a Nejvyšší soud nevidí důvodu jej měnit. Stejně tak již byla ve sledovaných souvislostech judikatorně vyřešena i otázka titulu a modu vlastnického práva, a to způsobem, který tvrzení stěžovatelů nepodporuje.
Stěžovatelé však ústavní stížnost na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, č.j. 29 Odo 990/2003-96, nerozšířili, ani jinou ústavní stížností nenapadli.
Citované rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž uvedli, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR a také zásada rovnosti účastníků řízení uvedená v ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelé jsou zejména přesvědčeni, že při rozhodování o žalobě o vyloučení věci (z exekuce) ze dne 12. 3. 2002 neměl rozhodovat samosoudce JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., neboť je nesporné, že tentýž soudce již dne 19. 12. 1995 prohlásil na majetek dlužníka konkurs; správcem konkursní podstaty ustanovil JUDr. V. P., advokáta se sídlem v Kutné Hoře, jehož dne 13. 12. 2000 zprostil funkce a novým správcem ustanovil JUDr. M. N., advokáta se sídlem v Praze (žalovaného). Stěžovatelé se domnívají, že soudce, který projednává konkurs, nemůže být povolán rozhodovat i spory, které jsou tímto konkursem vyvolány. Tyto tzv. incidenční spory mají (dle jejich názoru) vliv na skončení konkursu a patří mezi ně také žaloby na vyloučení věci z konkursní podstaty.
Stěžovatelé se dále domnívají - ve vztahu k jednání Městského soudu v Praze dne 2. 10. 2002 - že soud měl jednoznačně jednání odročit, neboť důvody odročení byly stručně a s určitostí uvedeny a nebylo ani vhodné pokračovat v jednání, a to i s ohledem na žádost o jeho odročení, která došla k soudu I. stupně včas.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud oba citované rozsudky zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Dříve, než může přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky a předpokaldy stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána - jak již uvedl - pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků (v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Z obsahu soudního spisu, který Ústavní soud od Městského soudu v Praze obdržel - vzhledem k navrácení spisu z Nejvyššího soudu, jenž rozhodoval o podaném dovolání - až dne 22. 6. 2006, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé nenapadli to, že ve věci v prvním stupni rozhodl - jak tvrdí - vyloučený soudce, žalobou pro zmatečnost. Uplatnění takové žaloby je dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. plně v dispozici stěžovatelů a posouzení, zda jsou její důvody dány, je v pravomoci obecného soudu. Z toho vyplývá, že stěžovatelé v tomto směru nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejího práva poskytuje a ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) je proto nutno v této fázi posoudit jako nepřípustnou. K otázce zmatečnostní vady řízení uvedené v §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. jako dovolacího důvodu se v souzené věci vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2006, č.j. 29 Odo 990/2003-96; jeho argumentace je přesvědčivá a i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Stejný závěr - jak správně uvedl Nejvyšší soud - se týká i námitky stěžovatelů ohledně předpokladů jednání před soudem dne 30. 9., popř. 2.10.2002; i tam šlo o možný důvod žaloby pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl.
Ústavní soud nad rámec věci (a jen pro úplnost) uvádí, že nelze akceptovat ani námitku stěžovatelů týkající se ústního jednání dne 2. 10. 2002. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu, který se konkrétně a dostatečně vyjádřil k otázce nedostavení se řádně předvolaných stěžovatelů (resp. jejich právního zástupce) k jednání dne 2. 10. 2002 a zdůraznil, že měli možnost požádat o odročení jednání cestou telegrafickou nebo telefaxovou. Argumentace stěžovatelů, která mimo jiné využívá zřejmého přepsání učiněného Městským soudem v Praze v napadeném rozsudku (v jehož posledním odstavci omylem je uvedeno "k žádosti právního zástupce žalobců ze dne 30. 9. 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. 9. 2002"), není přiléhavá a je zavádějící. O skutečnosti, že Městský soud v Praze nařídil v souzené věci jednání na den 2. 10. 2002 není pochyb (viz také č. l. 12 soudního spisu), stejně tak jako není pochyb, že se toto jednání dne 2. 10. 2002 - jak vyplývá z protokolu o jednání - skutečně konalo (viz č. l. 14 - 17 soudního spisu). Stěžovatelé - jak již bylo uvedeno - mohli ostatně tvrdit, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a podat i v tomto směru žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o.s.ř., což podle obsahu spisu neučinili.
Za této situace Ústavní soud další námitky stěžovatelů nezkoumal, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
Vojen Gűttler v.r.
soudce zpravodaj