ECLI:CZ:US:2006:1.US.44.06
sp. zn. I. ÚS 44/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.11.2005, čj. 7 Cmo 255/2004-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 12.3.2004, čj. 30 Cm 133/2002-138, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 29.10.2003, čj. 30 Cm 133/2002-80. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24.11.2005, čj. 7 Cmo 255/2004-177, toto usnesení potvrdil. Vrchní soud v Olomouci prý vycházel z neplatných údajů o příjmu stěžovatele, nevzal v úvahu, že u stěžovatelova zaměstnavatele byla provedena ekonomická reforma a stěžovateli byl značně snížen měsíční příjem. Mimo to musí stěžovatel splácet staré závazky a to půjčku fyzické osobě ve výši 1.800.000,- Kč a částku 1.350.000,- Kč k úhradě jiného závazku na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.2.2002, sp.zn. 4 Cmo 678/99. Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel v současnosti nachází v těžké ekonomické situaci a není schopen zaplatit soudní poplatek z odvolání, čímž je mu odepřen přístup k soudu a právo na spravedlivý proces.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Cm 133/2002, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Z něj zjistil, že dne 22.5.2002 podal žalobce ČSOB, a.s., proti žalovaným 1. KOVEX-kovárna, s.r.o., 2. Ing. J. D. (stěžovatel) a 3. Ing. V. W. žalobu na zaplacení směnečné pohledávky ve výši 10. mil. Kč s příslušenstvím, spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalobu odůvodnil tím, že je řádným majitelem směnky vlastní, vystavené 1. žalovaným, která se stala splatnou 31.5.1999. Žalovaní 2. a 3. převzali svým podpisem na směnce aval za žalovaného č. 1.
Krajský soud v Ostravě vydal dne 19.6.2002 směnečný platební rozkaz, kterým zavázal všechny tři žalované, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili žalobci požadovanou částku 10. mil. Kč s 6% úrokem a dále částku 33.333,33 Kč a náklady řízení. K námitkám žalovaných pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.10.2003, čj. 30 Cm 133/2002-80, rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a zavázal žalované, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci na nákladech řízení 185.808,30,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalovaní odvolání. Přípisem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.1.2004, čj. 30 Cm 133/2002-99, byl 2. žalovaný (stěžovatel) vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 401.340,- Kč do tří dnů od doručení této výzvy. Zároveň byl upozorněn, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví. Výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatele dne 20.1.2004. Stěžovatel přípisem, doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 29.1.2004, požádal o osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že v případě, že mu nebude osvobození od soudních poplatků přiznáno, znamenalo by to pro něj, že je mu odepírán přístup k soudu, neboť by nemohl podat odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. K žádosti přiložil "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků", ze dne 25.9.2003. Z uvedeného "Potvrzení" vyplývalo, že jeho průměrný měsíční čistý výdělek za druhé kalendářní čtvrtletí roku 2003 činil 80.207,- Kč. Jako další příjem uvedl odměnu z dohody o pracovní činnosti ve výši 744,- Kč. Příjem manželky činil 7.914,- Kč měsíčně. Dále stěžovatel prohlásil, že má vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři A. D. Jako dluhy uvedl půjčku 1.800.000,- Kč od soukromé osoby a částku 1.350.000,- Kč podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.3.2004, čj. 30 Cm 133/2002-138, stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", které stěžovatel sám předložil, vyplývá, že jen jeho čistý měsíční příjem z pracovního poměru činí více než 80.000,- Kč, tedy zhruba 1/5 vyměřeného soudního poplatku. Soud také přihlédl k době, která uplynula od vydání rozsudku v projednávané věci, kdy měl stěžovatel možnost postupně příslušnou částku uhradit. Dále z obsahu spisu vedeného tímto soudem pod sp.zn. 30 Cm 30/2003 zjistil, že stěžovatel je společníkem řady obchodních společností, případně své podíly v minulosti převedl na třetí osoby a v září 2002 složil při zakládání společnosti SFI, a.s., vklad ve výši 500.000,- Kč. Z uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou sociálně slabou, v jejichž schopnostech by nebylo vyměřený soudní poplatek uhradit.
Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že soud I. stupně nedostatečně posoudil jeho dluh, který dle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci splácí částkou 50.000,- Kč měsíčně. Pokud jde o účast v řadě obchodních společností uvedl, že představuje značně nelikvidní složku majetku, protože její převedení na peněžní ekvivalent vyžaduje delší časové období a ze samotné účasti na obchodní společnosti nelze usuzovat na majetkové poměry. Pokud jde o částku 50.000,- Kč vloženou do společnosti SFI, a.s., tyto finanční prostředky získal půjčkou ve výši 2.300.000,- Kč od ing. N., kterou částečně splatil prodejem akcií této společnosti; zbytek dluhu (1.800.000,- Kč) však nadále existuje a stěžovatel jej splácí podle svých možností. Dále zdůraznil, že z uvedeného příjmu 80.000,- Kč měsíčně mu zůstává cca 30.000,- Kč a z této částky hradí náklady na chod domácnosti a splácí půjčku ing. N.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 24.11.2005, čj. 7 Cmo 255/2004-177, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně zhodnotil všechny okolnosti, které o poměrech stěžovatele vypovídají. Žalovaný podle svého vlastního "Přiznání" dosahuje příjem z pracovního poměru cca 80.000,- Kč měsíčně a tudíž na něj nelze pohlížet jako na osobu sociálně slabou. Pokud stěžovatel tvrdí, že z účasti v obchodních společnostech mu neplynou žádné příjmy, je jeho tvrzení neprokázané, neboť je ničím nedoložil. Jestliže pak uvádí, že nemá k dispozici celou částku 80.000,- Kč, neboť splácí půjčku fyzické osobě a částku, k jejíž úhradě byl zavázán rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, nejedná se o okolnost, k níž by bylo možné při rozhodování o přiznání osvobození od placení soudních poplatků přihlížet. Jedná se o dluhy související s podnikatelskou činností stěžovatele a nelze důvodně předpokládat, že důsledky neúspěchů podnikání bude stát eliminovat formou přiznávání osvobození od placení soudních poplatků. Soud také zohlednil skutečnost, že uvedenou půjčku 2.300.000,- Kč stěžovatel uzavíral poté, co bylo soudem pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit částku 1.350.000,- Kč, přičemž půjčku nepoužil na zaplacení této částky, ale na další podnikatelské aktivity.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že obecné soudy při svém rozhodování nezhodnotily správně jeho sociální situaci, vycházely ze zastaralých údajů a nevzaly v úvahu jeho dluhy, které musí splácet.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soudy zhodnotily sociální situaci stěžovatele tak, jak vyplývala z důkazů obsažených ve spisu. Vzaly v úvahu jím samým uváděný čistý měsíční příjem i příjem jeho manželky, jakož i závazky, které vyplynuly z jeho podnikatelské činnosti.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků" ze dne 25.9.2003 (dále jen "Potvrzení o příjmech"), na jehož základě soudy rozhodovaly, byly uvedeny staré údaje, které neodpovídaly skutečným příjmům stěžovatele v době rozhodování odvolacího soudu, ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 30 Cm 133/2002, vyplývá, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy nevznesl. Uvedené Potvrzení o příjmech ze dne 25.9.2003, přiložil k žádosti o osvobození od soudních poplatků, doručené soudu dne 29.1.2004. V žádosti dále jen obecně uvádí, že sice má příjmy v určité výši, nicméně nemá dostatek finančních prostředků na to, aby poplatek ve vyčíslené výši zaplatil a pokud by soud shledal, že je nutné vystavení aktuálnějšího Potvrzení o příjmech, dodá je v přiměřené době. V odvolání proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.3.2004, čj. 30 Cm 133/2002-138, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, stěžovatel poukázal jen na to, že soud nedostatečně posoudil jeho dluhy, uvedené v Potvrzení o příjmech i majetkovou účast v obchodních společnostech a možnosti jejího zpeněžení a že tedy zohlednil pouze jeho aktiva a nikoliv pasiva. Sám prohlásil, že z přiznaného příjmu 80.000,- Kč mu zůstává měsíčně cca 30.000,- Kč, ze kterých musí hradit chod domácnosti a splácet další dluh. Jestliže - za tohoto stavu - Vrchní soud dovodil, že na stěžovatele nelze pohlížet jako na osobu sociálně slabou, jejíž poměry by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, byl jeho postup adekvátní a z ústavněprávního hlediska zcela přijatelný.
Stěžovatelovy ekonomické problémy vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a jak dovozuje konstantní judikatura (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 9 Cmo 630/99, www.nsoud.cz), se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození či částečné osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 1 o.s.ř. v tom případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání (např. živelní pohroma nebo odcizení účastníkova majetku). O takovou okolnost se však v posuzovaném případě nejedná. Usnesení, kterým soud v takovém případě nevyhoví žádosti účastníka o přiznání osvobození od placení soudních poplatků (§138 o.s.ř.), tedy nelze posuzovat jako postup, kterým by účastníku řízení byla odnímána možnost jednat před soudem.
K tvrzení stěžovatele, že jeho skutečný příjem v roce 2005 byl nižší, než je uvedeno ve spise, což dokládá potvrzením svého zaměstnavatele KG-Forge, s.r.o. ze dne 1.2.2006 - tedy v den sepsání ústavní stížnosti - Vrchní soud v Olomouci nemohl přihlédnout, neboť toto potvrzení bylo vystaveno až po vynesení napadeného usnesení. Soud při svém rozhodování musel v souladu s ust. §138 odst. 1 o.s.ř. vycházet z důkazů - údajů o příjmu - obsažených ve spise, tj. těch, které stěžovatel uvedl v Potvrzení o příjmu a na které také poukázal ve svém odvolání. Se zřetelem na svou ustálenou judikaturu nevzal toto potvrzení v úvahu ani Ústavní soud.
Vrchní soud v Olomouci tedy postupoval v posuzované věci v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces způsobit.
Ústavní soud proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
František Duchoň
předseda senátu