ECLI:CZ:US:2006:1.US.440.06
sp. zn. I. ÚS 440/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. C., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou v Praze 1 - Staré Město, Divadelní 1052/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1422/2005-107 ze dne 4. 5. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 12 Co 240/2003-84 ze dne 15. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1422/2005-107 ze dne 4. 5. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 12 Co 240/2003-84 ze dne 15. 9. 2004, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech č.j. 8 C 1062/95-63 ze dne 20. 12. 2002 tak, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 1995 se zamítá. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá, že s konečnou platností bylo o jeho právu rozhodnuto až po 11 letech od podání žaloby, přičemž "v jeho neprospěch" je řízení vedeno od 15. 9. 2004. Do té doby byl stěžovatel přesvědčen, že jeho uplatněný nárok je po právu.
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně posoudil skutkový stav, aniž by měl dostatek právních argumentů. Dovolací soud se pak pouze k názoru odvolacího soudu připojil pouze stručným opakováním jeho právního hodnocení. Stěžovatel spatřuje právní pochybení odvolacího i dovolacího soudu především v tom, že prý existuje nesoulad mezi listinou obsahující okamžité zrušení pracovního poměru a výpovědí jednatele. Tvrdí, že důvodem zaměstnavatelova postupu nebyla nepřítomnost stěžovatele na pracovišti, kterou týž popíral a opak mu nebyl prokázán. Dále namítá, že je bezvýznamný argument o použití služebního vozidla k soukromým účelům, protože z výpovědi V. H. vyplývá, že údajnou cestu do Tanvaldu se stěžovatelem projednal. Stěžovatel konečně uvádí, že soud zcela nesprávně posoudil jednání V. H., z jehož celého jednání je zřejmý a očividný záměr zbavit se všech ostatních společníků firmy. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 1062/95 vedený u Okresního soudu v Lounech. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 1995 je neplatné. Okresní soud v Lounech rozsudkem č.j. 8 C 1062/95-33 ze dne 2. 7. 1999 žalobě vyhověl a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. V odůvodnění uvedl, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zákonné podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru splněny nejsou. Porušení pracovní kázně, kterého se stěžovatel dopustil, nemůže být považováno za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. 12 Co 940/99-49 ze dne 29. 4. 2002 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to výlučně z důvodů procesní povahy, neboť soud nebyl správně obsazen (§156 o.s.ř.).
Okresní soud v Lounech rozsudkem č.j. 8 C 1062/95-63 ze dne 20. 12. 2002 znovu rozhodl tak, že návrhu vyhověl a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 1995 je neplatné se stejným odůvodněním jako v případě prvního rozhodnutí ve věci. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem č.j. 12 Co 240/2003-84 ze dne 15. 9. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně zjistil skutkový stav správně a tato zjištění sloužila i jako podklad pro rozhodnutí soudu odvolacího. Neztotožnil se však se závěrem soudu I. stupně v tom, že zjištěná porušení pracovní kázně nemají povahu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Uvedl, že dodržování pracovní doby patří k základním povinnostem zaměstnance a jestliže zaměstnanec opouští bezdůvodně své pracoviště, porušuje tak své základní povinnosti. V souvislosti s nepřítomností stěžovatele na pracovišti jsou i jeho cesty služebním automobilem, k nimž neuvedl ani jediný důvod, který by je opodstatnil. Zůstalo nevysvětleno, o jaké cesty se skutečně jednalo, protože vykazované kilometry několikanásobně převyšují trasy, které měly být ujety. Odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně i proto, že v době, kdy se stěžovatel dopouštěl tohoto porušení pracovní kázně, byl v pozici jediného vedoucího pracovníka a odcházel z pracoviště, aniž by byl zajistil jeho řízení v době své nepřítomnosti. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 21 Cdo 1422/2005-107 ze dne 4. 5. 2006 dovolání stěžovatele zamítl. Přiklonil se k závěru odvolacího soudu, že jednání stěžovatele lze považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Zabýval se rovněž všemi námitkami, které stěžovatel v dovolání uplatnil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů (soudu odvolacího a soudu dovolacího), s jejich hodnocením a s vyslovenými právními závěry, které dopadly v jeho neprospěch. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že neúspěch účastníka ve sporu neznamená porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými hmotnými i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Zde je na místě přisvědčit obecným závěrům, které uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud. Zákoník práce při stanovení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajícího v porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ponechává velmi široký prostor pro úvahu soudu, zda ve vazbě na konkrétní skutková zjištění je uvedený pojem naplněn. Stejně je tomu i u ostatních relevantních pojmů, jako je závažné porušení nebo méně závažné opakované porušování pracovní kázně; sám zákoník práce totiž tyto pojmy nedefinuje a ponechává na úvaze soudu, aby vzhledem ke všem okolnostem posoudil, zda v konkrétním případě byla pracovní kázeň porušena a v jaké intenzitě. V souzené věci se obecné soudy v napadených rozhodnutích se všemi zjištěnými okolnostmi dostatečně vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč porušení pracovní kázně, jehož se stěžovatel dopustil, považují za takové porušení, které dosahuje intenzity vyžadované k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, připomíná Ústavní soud svou další ustálenou rozhodovací praxi, pokud jde o možnost zásahu do procesu hodnocení důkazů. Ústavní soud opakovaně judikuje, že dokazování a zejména hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, které musí postupovat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vymezené v ustanovení §132 o.s.ř. Pokud obecné soudy v hranicích daných touto zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, pak nelze jejich postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Do procesu hodnocení důkazů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže by obecné soudy vybočily z mezí stanovených uvedenou zásadou, pokud by postupovaly svévolně či jestliže by v jejich závěrech bylo možné spatřovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. V předmětné věci však taková situace nenastala, neboť obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, tedy pro Ústavní soud zcela přijatelně.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Stěžovatel namítal rovněž nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno v roce 1995 a bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu v roce 2006. Právo na přiměřenost délky soudního řízení představuje součást práva na spravedlivý proces. Ústavní soud k námitce nepřiměřené délky řízení však může konat tehdy, jestliže řízení ještě nebylo pravomocně ukončeno a existují průtahy v řízení před odvolacím soudem, výjimečně rovněž před soudem I. stupně. Pak Ústavní soud, shledá-li, že ve věci jsou neodůvodněné průtahy, může rozhodnout a uložit příslušnému orgánu veřejné moci, aby dále nezasahoval do práva na spravedlivý proces a aby ve věci jednal. Pokud však již bylo řízení pravomocně ukončeno, Ústavnímu soudu nezbývá, než nepřiměřenost trvání řízení konstatovat, nemůže však ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona č . 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o věci pravomocně již skončené rozhodnout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu