ECLI:CZ:US:2006:1.US.441.06
sp. zn. I. ÚS 441/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 31. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, Praha, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 2 A 1130/2002 - 66, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má zato, že citovaným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2002, č. j. X, a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že Česká správa sociálního zabezpečení (strana žalovaná) je povinna uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 3 650 Kč, a to k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, ve lhůtě do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.)
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím bylo zcela nedůvodně zrušeno rozhodnutí o přiznání částky 132 000 Kč, ačkoli o to nikdo nežádal a nikdo předtím přiznání této částky nezpochybňoval, a dále že bylo rozhodováno o věci již jednou rozhodnuté. V postupu Nejvyššího správního soudu spatřoval stěžovatel porušení svého základního práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek ve výroku I. svým nálezem zrušil.
Ústavní soud zjistil, že výše citovaným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 18. 6. 2002, č. j. X, byla stěžovateli přiznána peněžitá částka 132 000 Kč za dobu věznění od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983 a dále zamítnuta žádost o poskytnutí jednorázové peněžité částky za dobu věznění od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí včas opravný prostředek, který směřoval proti výroku II. citovaného rozhodnutí, tedy proti nepřiznání jednorázové částky za dobu věznění od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. O tomto opravném prostředku, který byl podle platné právní úpravy posuzován jako správní žaloba, rozhodoval Nejvyšší správní soud, kterému dle §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") připadlo ve věci rozhodnout. Ten svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2003, č. j. 2 A 1130/2002 - OL - 26, podanou žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu si stěžovatel podal ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud svým nálezem ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, tak, že zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a výrok II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2002, č. j. X, neboť shledal, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dále zjistil, že na základě citovaného nálezu vydala Česká správa sociálního zabezpečení dne 28. 2. 2006 rozhodnutí, č. j. X/B, kterým byla podle §5 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. stěžovateli přiznána jednorázová peněžitá částka 36 000 Kč za dobu jeho neoprávněného věznění od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva nebo svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Zásahem do základních práv stěžovatele je v obecné rovině nutno rozumět takové jednání, kterým se omezuje jeho určité konkrétní, subjektivní ústavně zaručené právo. Musí jít o zásah konkretizovaný a individualizovaný ve formě pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci, příp. opatření či o jiný zásah orgánu veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Tento zásah musí reálně existovat a přitom není možné jej reparovat jinými prostředky v řízení před jinými správními orgány nebo soudy.
Na základě výše uvedeného posoudil Ústavní soud podání stěžovatele, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud si je plně vědom naprosté vadnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval o předmětu řízení, který v daném okamžiku již neexistoval, neboť původní zásah do subjektivních práv stěžovatele byl ze strany ČSSZ odstraněn výše uvedeným rozhodnutím ze dne 28. 2. 2006. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je proto třeba považovat za rozhodnutí toliko "virtuální", které vůbec nebralo v potaz reálně existující stav nastolený po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 rozhodnutím ČSSZ ze dne 28. 2. 2006. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u ČSSZ, bylo toto rozhodnutí účastníku řízení a jeho právnímu zástupci doručeno dne 3. 3. 2006, a protože jím bylo stěžovateli vyhověno, nebyl důvod, a vlastně ani právní prostor, pro podání správní žaloby. Tento reálně existující stav pak rozhodně není na újmu žádnému ze základních práv stěžovatele.
Z výroku napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který nediferencuje mezi výroky původního rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 6. 2002, by se mohlo zdát, že byl zrušen i vyhovující výrok tohoto rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli poskytnuto plnění ve výši 132 000 Kč, ačkoliv tento výrok nikdy napaden správní žalobou nebyl a nárok v této výši se tedy nikdy nemohl stát předmětem soudního řízení. Takový výklad by však byl extrémně formalistický a vedl by ke zcela nerozumným, až absurdním důsledkům, a to z těchto důvodů:
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že Nejvyšší správní soud velmi dobře věděl o jakém stěžovatelově nároku jedná a rozhoduje. Navíc v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně deklaroval svou vázanost nálezy Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a konečně na názor Ústavního soudu odkázal i ČSSZ, která jej má ve svém následném rozhodnutí respektovat. Za této situace tedy nelze výrok napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu interpretovat tak, že by se dotýkal (rušil) i ten výrok správního rozhodnutí (přiznávající plnění), který nebyl opravným prostředkem napaden.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, byť zcela vadný, neporušuje žádné základní právo stěžovatele, a tudíž chybí reálně existující zásah do stěžovatelových základních práv. Ústavní soud podotýká, že jeho vlastní funkce spočívá právě a pouze v ochraně základních práv a naopak není jeho funkcí rušit z jakýchkoli důvodů vadná rozhodnutí obecných soudů, která však do základních práv stěžovatelů nezasahují.
S ohledem na výše uvedené nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj