ECLI:CZ:US:2006:1.US.442.05
sp. zn. I. ÚS 442/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. L., CSc., zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem Praha 7, Výstaviště 67, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 61 To 94/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností RNDr. J. L., CSc. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 39 Nt 1703/2002 (dále též "soud prvního stupně"), jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 2 T 60/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 1996, sp. zn. 6 To 445/95. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 2, 3 TrZ, ve znění zákona č. 290/93 Sb. Trestné činy spáchal v roce 1994. Využil svého postavení a znalostí pracovníka Ministerstva financí ČR, ředitele Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů a z podnětu L. S., výkonného ředitele firmy TWI, přislíbil obstarání 40 % akcií společnosti Mlékárny Klatovy, a. s., ve druhé vlně kupónové privatizace. Za to požadoval částku ve výši 8 334 500,-- Kč. Za tím účelem kontaktoval pracovníky společnosti CS Fondů, a. s., a přiměl je ke zvýšeným objednávkám akcií společnosti Mlékárny Klatovy, a. s. Požadovanou částku převzal dne 31. 10. 1994 v Praze, v restauraci Asia. Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s dozorem, trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí ve státní správě v trvání deseti let a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000,-- Kč, se stanovením náhradního trestu v trvání jednoho roku.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů obecnými soudy. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval v neprovedení důkazu spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 12/2002, v němž byla projednávána trestná činnost L. S. Obecné soudy se rovněž odmítly zabývat důkladným a věrohodným zjištěním původu peněz a tvrzením, že se jednalo o policejní provokaci. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01. Soudy ani dostatečně nereflektovaly nespolehlivé údaje Policie ČR, týkající se svědka O. H., o němž policie tvrdila, že neprochází jejími evidencemi, ačkoli se jednalo o bývalého příslušníka Policie ČR. Navíc, při řízení o povolení obnovy řízení obecné soudy zaměnily fázi řízení před povolením obnovy řízení a fázi následující po povolení obnovy řízení.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o citované vyjádření odvolacího soudu, neboť nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
V obecné rovině Ústavní soud uvádí, že i pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování jsou formulovány již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34). Z něho vyplývá, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může Ústavní soud přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se zejména k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na spravedlivé řízení, ale nestanoví žádná pravidla, týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Náš právní řád tuto úlohu obecného soudu promítl v rámci ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) do zásady volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 TrŘ.
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem, řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky, ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K přezkoumání těchto důvodů, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Ústavní soud se zabýval základními námitkami stěžovatele, tj. že nebyl proveden důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T12/2002, že se obecné soudy měly důkladněji zabývat možnou policejní provokací, zprávami od Policie ČR a že měly jiným způsobem hodnotit výpovědi svědků. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s důvody rozhodnutí obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu soudního řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o povolení obnovy řízení.
Z napadených usnesení vyplývá, že soud prvního stupně projednal návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vyslechl nové svědky, jejichž výpovědi měly přinést nové skutečnosti (např. M. T., M. Š.). Velmi podrobně vyslechl bývalého policistu O. H., který se podílel na tzv. rozpracování svědka L. S., policisty, kteří se vyjadřovali přímo k projednávané věci a další), dále svědky, kteří byli slyšeni již v původním řízení (např. L. S., K. P. a další). Provedl důkaz listinami (článek z deníku Super, v odůvodnění označenými rozsudky a zprávami Policie ČR o zapůjčení finanční částky), zabýval se tvrzením o údajné policejní provokaci, která byla předmětem dokazování i původního řízení. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů, které přiměřeně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele není možno vyhovět, neboť tyto důkazy nejsou schopny přivodit jiné rozhodnutí o jeho vině, než jaké bylo učiněno. Rovněž odvolací soud věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost. Řádně a přesvědčivě se s nimi vyrovnal a rozvedl, proč je označil za nedůvodné, tzn. proč je nepovažoval za důkazy a skutečnosti ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ a proč neprovedl důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 12/2002 (str. 10 usnesení odvolacího soudu).
V projednávané věci obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavně právního pohledu nic vytknout. Soudy obou stupňů rozhodly zcela v mezích ustanovení §278 a §283 písm. d) TrŘ. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že se zabývaly relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení, aniž by zaměnily jednotlivé fáze obnovy řízení, jak tvrdil stěžovatel. V souladu s ustanovením §134 odst. 2 TrŘ odpovídajícím způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ. Napadená usnesení jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), na která lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Napadená soudní rozhodnutí jsou souladná s ústavními zárukami podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Základním principem spravedlivého řízení je mj. i princip, podle něhož je soud povinen, v rámci kontradiktornosti a rovnosti stran, poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo. Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Stejný závěr dopadá i na stěžovatelem tvrzené porušení čl. 39 Listiny, neboť argumentace tímto článkem dopadá především na předcházející trestní řízení zakončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu