ECLI:CZ:US:2006:1.US.446.05
sp. zn. I. ÚS 446/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem v Litoměřicích, Na Valech 525/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 521/2005 ze dne 11. 5. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 232/2004 ze dne 29. 12. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 83/2002 ze dne 15. 3. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 521/2005 ze dne 11. 5. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 232/2004 ze dne 29. 12. 2004. Usnesením Městského soudu v Praze bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 83/2002 ze dne 15. 3. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Napadená rozhodnutí svými vadami porušují právo na nestranný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na respektování presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Rozhodnutí obecných soudů spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení skutku, neboť byl obviněn z trestného činu podvodu, ačkoliv nikoho nepodvedl a jedná se o věc občanskoprávní. Stěžovatel neměl v úmyslu uvést někoho v omyl a rovněž žádné peníze si pro vlastní potřebu neponechal. Dále namítá, že ve výrokové větě rozsudku soudu I. stupně není dostatečně vysloveno, komu byla způsobena škoda a v jaké výši. Jestliže část výrokové věty chybí, jedná se o závažnou vadu rozsudku.
Stěžovatel konečně uvádí, že mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 8 let za současného zrušení výroku o trestu podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 9 T 2/95 ze dne 30. 11. 2000 a všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Tvrdí, že trest mu byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně; podle jeho názoru měl Obvodní soud pro Prahu 1 od potrestání podle §37 trestního zákona upustit, protože podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor lze mít za to, že trest uložený rozsudkem toho soudu je dostatečný z hlediska dosažení účelu trestu. Obvodní soud pro Prahu 1 nepřihlédl k okolnostem případu, ani k dlouhodobým zdravotním problémům stěžovatele a uložil mu trest nepřiměřeně přísný a tudíž nad rámec trestní sazby. To, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení §37 trestního zákona, který stanoví podmínky upuštění od uložení souhrnného trestu, považuje stěžovatel za jejich právní pochybení.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel, nikoli však prostřednictvím advokáta, doplnil ústavní stížnost ještě dalšími podáními. V prvním doplňujícím podání namítal, že Městský soud v Praze nerespektoval jeho zdravotní problémy, pro něž byl přerušen výkon trestu podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, a znemožnil mu nařízením vazby řádné doléčení. Ve druhém doplňujícím podání uvádí, že již původní rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor byl protiprávní a nezákonný, a konečně poukazuje na nepřiměřenou délku trestního řízení.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že námitky v ní uplatněné se shodují s námitkami obsaženými v dovolání a zopakoval důvody, k nimž při posuzování dovolání stěžovatele dospěl. Závěrem uvedl, že svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na nestranný a spravedlivý proces, právo na respektování presumpce neviny, ani právo na projednání věci v přiměřené lhůtě s ohledem na rozsah současné i předchozí trestné činnosti a na nutnost uložení souhrnného trestu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu ve stručném vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že výroková věta je podle jeho názoru úplná a uložený souhrnný trest odnětí svobody se pohybuje ještě pod polovinou zákonné trestní sazby.
Nejvyšší státní zastupitelství se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti věcně nevyjádřilo. Obvodní státní zastupitelství Praha 1 uvedlo, že věc byla projednána v přiměřené lhůtě za plného respektování presumpce neviny. Právní posouzení skutku vycházelo z objektivně zjištěného skutkového stavu při prokázání objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu. Rovněž uložený trest odpovídá okolnostem případu.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášejí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis sp. zn. 1 T 83/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl odsouzen tímto soudem za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a byl mu podle §250 odst. 4 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 9 T 2/95 ze dne 30. 11. 2000. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. K výkonu trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku a povinnost uhradit poškozenému škodu ve stanovené výši 2.400.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že se soud I. stupně nevypořádal s jeho obhajobou, že nebyly vyjasněny rozpory mezi svědky v přípravném řízení a v hlavním líčení a že nebyly požadovány výpisy z účtů. Dále uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že soud nepostupoval podle §37 trestního zákona. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 232/2004 ze dne 29. 12. 2004 bylo toto odvolání zamítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy a hodnotil je v souladu se zásadou stanovenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Rovněž právní kvalifikaci použitou soudem I. stupně označil za správnou.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť je mu kladeno za vinu jednání, která však má být řešeno cestou občanskoprávní. Závěr soudů obou stupňů je prý vykonstruovaný, protože stěžovatel nikoho nepodvedl. Dále prohlásil, že ve výrokové větě není uvedeno, že ke škodě poškozeného Ing. J. Č. způsobil škodu ve specifikované výši. Konečně namítal, že souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl uložen ve výši 8 let, je mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, poněvadž soud I. stupně měl podle §37 trestního zákona od jeho uložení upustit. V souvislosti s touto námitkou vytýkal rovněž i to, že soud nepřihlédl k okolnostem případu, ani k jeho dlouhodobým zdravotním problémům a uložil mu proto trest nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 5 Tdo 521/2005 ze dne 11. 5. 2005 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele. Rozebral jeho argumenty, právně věc posoudil a dospěl k závěru, že stěžovateli bylo bez pochybností prokázáno spáchání trestného činu podvodu. S poukazem na konstantní judikaturu i na rozhodnutí Ústavního soudu dovodil, že se v předmětné věci jednalo o podvod, nikoliv o zpronevěru, jak stěžovatel rovněž namítal. Dále dovolací soud konstatoval, že námitka neúplnosti výrokové věty není na místě. Výrok v rozhodnutí soudu I. stupně obsahuje všechny podstatné údaje, které jsou potom rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Konečně se vypořádal i s námitkou nepřiměřeného trestu s poukazem na to, že nalézací soud postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními upravujícími ukládání souhrnného trestu, takže upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 trestního zákona by nebylo důvodné.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, byly obsaženy i v jeho odvolání a dovolání a obecné soudy se jimi podrobně zabývaly. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí především z hlediska jejich souladu s principy trestního řízení stanovenými v Listině a v Úmluvě a usoudil, že obecné soudy v tomto trestním řízení postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a že je aplikovaly způsobem ústavně konformním.
Stěžovatel především namítal nesprávné právní posouzení skutku s tím, že se nejednalo o podvod, a že celá věc měla být vyřízena v občanskoprávním řízení. Ústavní soud při posouzení této námitky dospěl k závěru, že obecné soudy provedly v dostatečném rozsahu dokazování tak, že bylo nepochybné, že skutek byl spáchán a že šlo o čin trestný. Provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v rozsahu daném ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Soud I. stupně a následně i odvolací soud jednoznačně ve svých rozhodnutích uvedly, z jakých důkazů při posouzení skutku vycházely a vysvětlily také případné rozpory ve výpovědích. Ke zjištěnému skutkovému stavu také přiřadily odpovídající právní kvalifikaci, takže nelze usuzovat ani na jednání svévolné ani na extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které obecné soudy ze skutkového stavu vyvodily.
Stěžovatel dále namítal neúplnost výrokové věty, která podle jeho názoru nedostatečně popisuje skutkový stav. Ústavní soud poukazuje především na závěr dovolacího soudu, jenž se rovněž touto námitkou zabýval a dospěl k přesvědčivému závěru, že výroková věta tak, jak je obsažena v rozsudku soudu I. stupně, splňuje požadované náležitosti. Konkrétně je potom skutek rozepsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu I. stupně.
Stěžovatel rovněž namítal nepřiměřeně přísný trest, uložený mimo trestní sazbu, a brojí proti nepoužití §37 trestního zákona. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Po posouzení postupu obecného soudu při stanovení výše trestu dospěl k závěru, že soud I. stupně postupoval - jak správně konstatuje i Nejvyšší soud - v souladu s pravidly stanovenými trestním zákonem pro případy ukládání souhrnného trestu a řádně uvážil i všechny ostatní okolnosti případu. Ani v tomto směru tedy základní práva stěžovatele nebyla porušena.
Stěžovatel mezi obecnými námitkami uvedl rovněž nepřiměřenost délky projednávání jeho věci, blíže však k této námitce žádné argumenty neuvedl. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v rámci řízení nezpůsobily neodůvodněné průtahy a že ve věci postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy. Délka řízení byla úměrná složitosti projednávané věci, a to i se zřetelem k nutnosti posoudit ji i ve vztahu k předchozímu trestnímu řízení s ohledem na uložení souhrnného trestu.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel ještě vznesl další námitky, které se však vztahují k trestnímu řízení vedenému u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor pod sp. zn. 9 T 2/95, jež skončilo rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, který - podle stěžovatele - "potvrdil" i Vrchní soud v Praze dne 7. 5. 2001. Tato rozhodnutí nejsou touto ústavní stížností napadena, nehledě k tomu, že - i v opačném případě - by šlo o návrh zjevně podaný po zákonné 60denní lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§72 odst. 3).
Ústavní soud na základě komplexního posouzení námitek stěžovatele, či napadených rozhodnutí, včetně řízení jim předcházejících, dospěl k závěru, že těmito rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny, ani k porušení odpovídajících ustanovení Úmluvy zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
František Duchoň
předseda senátu