ECLI:CZ:US:2006:1.US.450.05
sp. zn. I. ÚS 450/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K., zast. JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem, sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6 .2005, č.j. 17 Co 110/2005-81, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14.12.2004, č.j. 8 C 90/2004-58, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Z. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a současně i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud"), jimiž byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že u okresního soudu podal žalobu, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení částky 60 000,- Kč jako náhrady škody, která mu byla způsobena jako pořadateli automobilové soutěže zajišťované žalovaným. Dne 1.6.2002 utrpěl při výkonu funkce pořadatele vážné zranění, když byl sražen automobilem účastnícím se soutěže. Požadovaná částka představovala bolestné. Okresní soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním že stěžovatel porušil bezpečnostní pokyny a k jeho zranění došlo jeho zaviněním. Stěžovatel namítá, že okresní soud odmítl provést důkazy jím navrženéí, a to především vypracování znaleckého posudku a výpověď svědkyně. Protože stěžovatel s rozsudkem nesouhlasil, podal ve věci odvolání, v němž soudu vytýkal především to, že nepřibral znalce z oboru silniční dopravy, který by mohl objasnit mechanismus nehody. Krajský soud jeho názor neakceptoval a konstatoval pouze, že okresní soud hodnotil důkazy správně a vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že oba soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z ustanovení obč. soudního řádu, jež ukládá soudům postupovat v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků, aby soudy skutečně rozhodovaly na základě řádně provedeného dokazování. Svůj názor o porušení práva na spravedlivý proces opírá stěžovatel o skutečnosti týkající se průběhu nehody, které v další části návrhu popsal. Též připomíná, že §127 obč. soudního řádu ukládá soudu povinnost ustanovit znalce tehdy je-li třeba k posouzení skutečností odborných znalostí. Tuto povinnost však soudy nesplnily a věc proto nemohla být objektivně posouzena.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud ve vyjádření odkázal též na odůvodnění rozsudku, zejména na tu část, v níž vysvětlil, z jakých důvodů důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru silniční dopravy jako nadbytečný neprováděl. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neformuloval.
Vedlejší účastník zásilku s výzvou k vyjádření nepřevzal.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 8 C 90/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 11.5.2004 vůči žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka) žalobu, kterou se domáhal, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit mu částku 60 000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl v ní, že žalovaný byl pořadatelem a organizátorem motoristické soutěže Rallye Posázaví v době od 31.5.2002 do 2.6.2002, s nímž na tuto dobu uzavřel dohodu o provedení práce na provedení pořadatelské práce. Při činnosti podle uvedené dohody byl dne 1.6.2002 určen jako traťový komisař na zpomalovacím retarderu. Při průjezdu tímto retarderem dostal vůz č. 13 smyk a žalobce srazil, i když se značil utéci. Žalobce při této nehodě utrpěl vážné zranění a žalovaná částka představuje zatímní bolestné. Též konstatoval, že žalovaný mu odpovídá za způsobenou škodu, a to jako pořadatel a organizátor soutěže a jako zaměstnavatel. Ve sporu proběhlo několik jednání, v jejich průběhu právní zástupce stěžovatele uvedl, že dává do úvahy vypracovaní znaleckého posudku, který by mohl určit, kde došlo ke střetu, případně dává do úvahy výslech svědkyně K., která jela ve vozidla rozvážející pořadatele a slyšela a viděla, jaké místo bylo žalobci určeno jako stanoviště. V průběhu jednání uskutečněného dne 14.12.2004 okresní soud tyto návrhy na důkazy zamítl. Ve věci rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalovaný prokázal důvod zproštění odpovědnosti, a to porušení pokynu nacházet se na určeném stanovišti žalobcem. Soud vyšel ze svědecké výpovědi jediného svědka, jako osoby přítomné nehodě. K navrženým důkazům uvedl, že je nebylo třeba provádět, protože výsledkem ani jednoho z nich by nemohl být jasný závěr o místě, kde se žalobce před střetem nacházel. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání založené na tvrzení o nesprávných skutkových zjištění, event. na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud odvolání projednal a prvostupňový rozsudek potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Zejména poukázal na skutečnost, že okresní soud nepochybil, když uvěřil svědkovi, a že řádně odůvodnil, proč ve věci neprovedl další důkazy.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva a konstatuje že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svých nároků z údajné odpovědnosti žalovaného za škodu. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelovými žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace skutkové podstaty odpovědnosti za škodu a zjištění, že žalovaný se odpovědnosti zprostil, protože prokázal porušení pokynu uděleného stěžovateli. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží vyvolat přesvědčení o pravdivosti svých skutkových tvrzení; jejich posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu