ECLI:CZ:US:2006:1.US.505.05
sp. zn. I. ÚS 505/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů - ze dne 24. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 505/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. J., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2005 sp. zn. 8 To 293/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Sokolově ze dne 11. 4. 2005 sp. zn. 4 T 56/2000, kterým byl podle §151 odst. 2 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na určení odměny a náhrady hotových výdajů.
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2005 sp. zn. 8 To 293/2005, nerespektujícím princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2005 sp. zn. 8 To 293/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 4. 2005, kterým byl podle §151 odst. 2 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na určení odměny a náhrady hotových výdajů. V tomto návrhu byla odměna a náhrada hotových výdajů vyčíslena částkou 28 500 Kč. Okresní soud, a následně i soud stížnostní, který se s jeho argumentací ztotožnil, návrh zamítl s odůvodněním, že marně uplynula prekluzivní lhůta k podání takového návrhu.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda lze na nárok podle ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, který vznikl před účinností novely zavádějící pro uplatnění tohoto nároku prekluzivní lhůtu, aplikovat novelizované znění tohoto ustanovení.
Ústavní soud si vyžádal ke stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni. Ten pouze odkázal na podrobné a vyčerpávající odůvodnění svého usnesení.
Stěžovateli, jako ustanovenému obhájci, zanikla ke dni 22. 9. 2000 povinnost obhajovat tehdy obžalovaného M. O., neboť tento si zvolil obhájce jiného. K tomuto datu platilo znění §151 odst. 2 trestního řádu, které pro uplatnění nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů nestanovilo žádnou lhůtu. Dne 1. 1. 2002 vešla v účinnost novela tohoto ustanovení, která omezila možnost takto vzniklý nárok uplatnit jednoroční prekluzivní lhůtou.
Stěžovatel svůj nárok uplatnil podáním u Okresního soudu v Sokolově dne 16. 8. 2004. Okresní i krajský soud vyšly z úvahy, že v případě stěžovatele jeho nárok prekludoval uplynutím jednoho roku od účinnosti novely trestního řádu, která prekluzivní lhůtu zavedla, konkrétně tedy 31. 12. 2002. Stěžovatel naopak argumentoval tím, že je třeba aplikovat ustanovení trestního řádu v tom znění, které bylo účinné v době vzniku jeho nároku. Ve své stížnosti se mimo jiné odvolává i na judikaturu Ústavního soudu k tomuto problému a označuje postup soudů za použití pravé retroaktivity, která je v našem právním řádu nepřípustná.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud dovozuje, že nárok ustanoveného obhájce je povahy procesní, nikoli hmotněprávní, jak se domnívá stěžovatel. Soud uvádí, že obhájce zde neuplatňuje pohledávku vůči státu, nýbrž dožaduje se rozhodnutí, kterým jsou důvodnost a výše uplatňované odměny a nákladů hotových výdajů přezkoumávány. Dále se soud odvolává na zachování ústavního principu rovnosti práv všech subjektů ve stejném procesním postavení - advokátů, kteří dosud neuplatnili svůj nárok. Rovnost je zachována právě tím, že zavedení prekluzivní lhůty dopadne na všechny. Zároveň je stanovením počátku běhu prekluzivní lhůty ke dni účinnosti novely trestního řádu respektován požadavek šetření podstaty a smyslu základních práv při jejich omezování.
Závěr o nutnosti zamítnout stěžovatelem uplatněný nárok je založen na stanovení povahy tohoto nároku. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že v případě nároku upraveného dle §151 odst. 2 trestního řádu se jedná o subjektivní právo jako možnost subjektu chovat se určitým způsobem. Takové právo subjekt může a nemusí vykonávat, konkrétně může a nemusí požadovat plnění od státu. Dále soud argumentuje, že jde o právo relativní, v jehož rámci je "právním nárokem" třeba rozumět takové stadium realizace subjektivního práva, ve kterém lze vymáhat a vynutit plnění odpovídající právní povinnosti. Do stadia právního nároku ovšem dospěje relativní právo až jeho uplatněním, tedy využitím oné zákonem dané možnosti požadovat plnění od státu. Zpětná účinnost se tedy nevztahuje k době a podmínkám vzniku subjektivního práva, ale až k době jeho realizace uplatněním nároku u soudu, přičemž se zde nejedná o uplatnění pohledávky jako takové, ale o podání návrhu na rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Od výsledku tohoto rozboru se pak odvíjí i pohled na skutečný rozsah retroaktivního působení novelizovaného ustanovení. Retroaktivita podle krajského soudu neovlivňuje existenci samotného subjektivního práva, jak je popsáno výše, ale pouze možnost jeho uplatnění. Soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že princip právní jistoty zakotvený zákazem pravé retroaktivity se vztahuje k úpravě hmotněprávní, nikoli k procesním předpisům. Soud uzavírá, že nárok na odměnu ve smyslu subjektivního práva vznikl již poskytnutím právních služeb ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, která se na vznik tohoto právního vztahu nepochybně aplikuje. Avšak nelze mít za to, že stejným způsobem nutno přistupovat k dosud neuplatněnému návrhu na zahájení řízení a považovat nerealizované subjektivní právo v tomto specifickém řízení za hmotněprávní nárok z takového právního vztahu vzniklý.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval problematikou ústavně konformního výkladu ustanovení §151 trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ve vztahu k prekluzi nároků ustanoveného obhájce, který skončil obhajobu před nabytím účinnosti této novely. Pro podrobnější rozbor této problematiky lze odkázat např. na nálezy sp. zn. II. ÚS 444/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 134), sp. zn. II. ÚS 37/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 135), sp. zn. IV. ÚS 178/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 18), sp. zn. I. ÚS 287/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 174), sp. zn. I. ÚS 344/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 191) nebo sp. zn. IV. ÚS 167/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 94).
Vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, příkladmo citované výše, zde budou uvedena jen základní východiska, která Ústavní soud při řešení této otázky zohlednil, za použití relevantních částí odůvodnění předcházejících nálezů. Celý problém má v tomto případě původ v mlčení přechodných ustanoveních zákona č. 265/2001 Sb. k otázce aplikace novelizované úpravy na právní vztahy vzniklé před její účinností. Ústavní soud v přístupu k tomuto problému akcentoval především požadavek čl. 4 odst. 4 Listiny. Jestliže se tedy mlčení přechodných ustanovení dá na jedné straně vyložit jako zánik nároku, na druhé však může vést i k závěru, že se nově zavedená prekluze nároku netýká, je třeba přijmout výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. V daném případě se jedná o právo založené legitimním očekáváním. Je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu použily výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud se neztotožňuje s výkladem Krajského soudu v Plzni a uplatnění prekluzivní lhůty na nároky vzniklé před účinností novely č. 265/2001 Sb. považuje za pravou retroaktivitu, z ústavního hlediska nepřípustnou.
Přijatý výklad aplikoval na dřívější vztahy institut prekluze mající za následek zánik práva majetkové povahy jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě. Jde o typický institut občanského práva hmotného a právní teorie i praxe stojí na stanovisku, že má-li dojít k zániku práva, musí to být v zákoně výslovně stanoveno: "Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek ,jinak právo zanikne'. Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky." (srov. Škárová, M., Kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 759) nebo: "Případy, v nichž právo neuplatněním ve stanovené době zaniká, musejí být stanoveny jen zákonem a jejich rozšiřování na případy jiné (např. pomocí smlouvy, analogie nebo jiných výkladových argumentů) není přípustné." (srov. Bejček, J., in Eliáš, K., a kol.: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, C. H. Beck, 1996, str. 186) nebo: "Případy prekluze práva jsou výjimečné. Podle §583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených." (srov. Plíva, S., Kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, 2003, str. 1062). Ústavní soud si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci jde o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Jinými slovy, požadavek explicitního vyjádření aplikovatelnosti právního institutu prekluze přímo v textu relevantní právní normy je reflexem závažnosti dopadů prekluze. Proto není rozhodná ani skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo ustanoveného obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což ovšem není případ přechodných ustanovení novely trestního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04, uveřejněn jak uvedeno výše).
Nutno také přihlédnout k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Čl. 1 Dodatkového protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv [srov. např. rozhodnutí Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, nebo rozhodnutí Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: §63, či rozhodnutí Broniowski proti Polsku, 31443/96: §129, aj. (dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm), stejně jako např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 131)]. Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation) (obdobně Ústavní soud rozhodl v nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky jsou všechny soudy povinny zohlednit i tento právní názor, který i při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků (viz nález sp. zn. I. ÚS 287/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174).
Nárok stěžovatele, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním, na který lze uplatnit zpětnou účinnost právních norem pouze ve výjimečných případech. Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz nález sp. zn. I. ÚS 344/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191).
S ohledem na to, že shora uvedené závěry plně dopadají i na projednávanou věc, Ústavnímu soudu nezbylo než podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve výroku označené rozhodnutí zrušit.