ECLI:CZ:US:2006:1.US.513.05
sp. zn. I. ÚS 513/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou, Dr. Šmerala 6, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 8 Tdo 762/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 4 To 414/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 32/2003, spolu s návrhem na zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud")ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 32/2003, byl (mimo jiné) stěžovatel odsouzen pro spáchání trestného činu podvodu podle §9 odst. 2, §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve formě spolupachatelství. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud")ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 4 To 414/2003, bylo odvolání (mimo jiné) stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 8 Tdo 762/2005, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítnuto. V této souvislosti se stěžovatel dožaduje i zrušení výroku o uložení souhrnného trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005, kterým bylo rozhodnuto v odlišném trestním řízení.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Jejich znění je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Znění stěžovatelem označeného ustanovení Ústavy je následující:
Článek 95
(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Okresnímu soudu stěžovatel zejména vytýká, že v rozporu s výsledky dokazování nepřesně ve výrokové části rozsudku uvedl, že stěžovatel byl zadržen se všemi spoluobviněnými "na místě předání první splátky" údajně podvodně vylákaných peněz, přičemž tento výklad zpochybňuje, vyplývá-li z dokazování, že k zadržení došlo cca 100 metrů od restaurace Švarná Hanka, kde mělo k předání splátky dojít. V této části považuje rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné, opomněl-li obecný soud zhodnotit některé důkazy.
Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se argumentačně nevyrovnal s námitkou týkající se právní kvalifikace jednání, tedy zda se jednalo o pokus trestného činu či o pouhou přípravu.
Konečně stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se dílem odmítl námitkami stěžovatele v dovolacím řízení věcně zabývat a dílem nesprávně potvrdil právní kvalifikaci skutkového stavu, když se nevyrovnal s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh (napadených rozhodnutí) došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů, avšak úkolem Ústavního soudu bylo zejména posoudit, zda řízení jako celek bylo vůči stěžovateli spravedlivé a zda v úvahách soudu neexistují extrémní rozpory.
Z rozhodnutí krajského soudu i z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitku (údajně nesprávného posouzení), zda místo zadržení stěžovatele bylo zároveň místem předání první splátky, stěžovatel neuplatnil před odvolacím soudem. Ústavní soud opakovaně judikuje, že princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se projevuje v zásadě nepřípustnosti ústavní stížnosti, pokud nebyly využity všechny právní prostředky k ochraně práva, má i svoji materiální rovinu. Z tohoto pohledu je především nezbytné, aby veškeré své námitky stěžovatel uplatnil v předcházejícím řízení a umožnil tak obecnému soudu se s nimi argumentačně vypořádat. Přesto však Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry soudu prvního stupně významné pro právní kvalifikaci nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to ani s důkazem založeným na č. l. 6 soudního spisu (v kopii přiložen k ústavní stížnosti), kterého se stěžovatel dovolává jako tzv. důkazu opomenutého.
Pokud je stěžovatel toho názoru, že se soud odvolací nedostatečně zabýval jeho námitkami ohledně právní kvalifikace skutkového jednání, nezbývá než odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 8 a 9) napadeného usnesení, kde je rekapitulace toho, jakým způsobem došly obecné soudy k určení výše škody.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem odmítl jeho ústavní stížnost v celém rozsahu jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
František Duchoň
předseda senátu