ECLI:CZ:US:2006:1.US.515.05
sp. zn. I. ÚS 515/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1068/2005-358 ze dne 9. 8. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 495/2003 ze dne 27. 10. 2003, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 495/2003-137 ze dne 23. 10. 2003, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 13/2003-109 ze dne 17. 9. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1068/2005-358 ze dne 9. 8. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 495/2003 ze dne 27. 10. 2003, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 495/2003-137 ze dne 23. 10. 2003, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 13/2003-109 ze dne 17. 9. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 17/2001 u Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodovali o jeho odvolání proti rozsudku č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001 u Městského soudu v Praze soudci, kteří byli z rozhodování, usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. Nco 79/96-25 ze dne 24. 5. 1996, vyloučeni. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001 byl citovaný rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Napadené rozsudky obou soudů napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost. Tuto žalobu však Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl a jeho rozsudek Městský soud v Praze potvrdil. I nadále však ve věci rozhodovali - podle stěžovatelova názoru - vyloučení soudci.
Stěžovatel dále namítal neodůvodněné průtahy v řízení, protože o jeho žalobě na náhradu škody proti České republice doposud vyhověno nebylo. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 13/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001, protože ve věci náhrady škody proti žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti rozhodovali u obou soudů vyloučení soudci, což dokládal usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. Nco 79/96-25 ze dne 24. 5. 1996 (v předmětném spise č.l. 20). Usnesením č.j. 10 C 13/2003-47 ze dne 31. 3. 2003 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků; proti němu podal stěžovatel odvolání a uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, která by měla o odvolání rozhodovat. Předsedkyně senátu v písemném podání předsedovi městského soudu (č.l. 56) uvedla, že žalobou pro zmatečnost bylo napadeno rozhodnutí městského soudu, které vydal senát, v němž rozhodovala, a proto je dán důvod vyloučení tohoto senátu z rozhodování o odvolání proti usnesení, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel rozšířil námitku podjatosti vůči všem soudcům Městského soudu v Praze. Po vyjádření soudců Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č.j. Nco 79/2003-100 ze dne 22. 7. 2003 tak, že soudkyně městského soudu JUDr. Eva Adamcová a JUDr. Hana Čvančarová jsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 13/2003, protože rozhodovaly rozsudkem, který je napaden žalobou pro zmatečnost. Dále rozhodl, že ostatní soudci Městského soudu v Praze, jimž by podle rozvrhu práce příslušelo rozhodovat ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 13/2003, nejsou z projednávání a rozhodování v této věci vyloučeni. Městský soud v Praze usnesením č.j. 22 Co 171/2003-104 ze dne 12. 8. 2003 potvrdil usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Obvodní soud pro Prahu 2 po ústním jednání žalobu pro zmatečnost usnesením č.j. 10 C 13/2003-109 ze dne 17. 9. 2003 zamítl. Uvedl, že žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání v §234 odst. 3 o.s.ř., jejíž zmeškání nelze prominout. Dále soud prohlásil, že žaloba je nedůvodná i po věcné stránce, protože námitka podjatosti soudkyně soudu I. stupně nebyla nikdy v průběhu řízení pod sp. zn. 10 C 17/2001 vznesena. Námitka podjatosti odvolacího senátu byla uplatněna až poté, kdy Městský soud v Praze ve věci rozhodl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž kromě věcných námitek vznesl také námitku podjatosti předsedy senátu soudu I. stupně. O odvolání rozhodoval Městský soud v Praze usnesením č.j. 22 Co 495/2003-137 ze dne 23. 10. 2003, jímž potvrdil usnesení soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně posoudil lhůty, ve kterých bylo možné podat žalobu pro zmatečnost. Stěžovatel totiž musel o důvodu zmatečnosti vědět nejpozději 13. 12. 2001, kdy uplatnil námitku podjatosti; i kdyby lhůta k podání žaloby pro zmatečnost neběžela od 25. 1. 2002 do 4. 9. 2002 (§235 odst. 2 o.s.ř.), byla žaloba podána po lhůtě uvedené v §234 odst. 3 o.s.ř., tedy po uplynutí 3 měsíců od doby, kdy se žalobce (stěžovatel) o důvodu zmatečnosti dozvěděl.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že soud I. stupně a soud odvolací nesprávně posoudily lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost. Dále tvrdil, že Městský soud v Praze rozhodl o jeho odvolání dvěmi usneseními stejného čísla a data, avšak jiného obsazení senátu. Usnesením č.j. 10 C 13/2003-212 ze dne 6. 2. 2004 bylo dovolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudních poplatků. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a prohlásil, že trvá na vyloučení soudců Městského soudu v Praze, leč bez bližší specifikace. K výzvě městského soudu stěžovatel upřesnil, že námitku podjatosti vznáší proti soudcům JUDr. Heleně Horákové, JUDr. Janě Kandové a JUDr. Richardu Tomanovi. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. Nco 76/2004-242 ze dne 20. 5. 2004 rozhodl tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 11 Co 87/2004 u Městského soudu v Praze. Usnesením č.j. 11 Co 87/2004-245 ze dne 25. 8. 2004 zrušil Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně o zastavení dovolacího řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nebylo rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením č.j. 10 C 13/2003-268 ze dne 4. 10. 2004 osvobození od soudních poplatku nepřiznal. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání a uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu 10 C. Městský soud v Praze usnesením č.j. 11 Co 409/2004-297 ze dne 28. 12. 2004 usnesení soudu I. stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil. Zabýval se rovněž vznesenou námitkou podjatosti; poněvadž však tato námitka nebyla odůvodněna a přes výzvu soudu nebyly vady v tomto směru odstraněny, městský soud k této námitce dále nepřihlížel.
Nejvyšší soud ČR pak usnesením č.j. 21 Cdo 1068/2005-358 ze dne 9. 8. 2005 dovolání proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č.j. 22 Co 495/2003-137, odmítl pro nepřípustnost.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda obecné soudy řádně ve věci rozhodly v souladu s příslušnými procesními předpisy. V tomto směru dospěl k závěru, že obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem a právo stěžovatele na spravedlivý proces tak neporušily.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, kterou uplatňoval stěžovatel jak v řízení před obecnými soudy, tak i v ústavní stížnosti samotné - tedy, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce jednak v původním řízení , v němž byla vydána rozhodnutí napadená žalobou pro zmatečnost, jednak v řízení, v němž se o žalobě pro zmatečnost rozhodovalo. Ústavní soud především přezkoumal usnesení č.j. 10 C 13/2003-109 ze dne 17. 9. 2003, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu pro zmatečnost zamítl. Soud I. stupně se zde vyjádřil nejen k posouzení lhůty, v níž má být žaloba pro zmatečnost podána, nýbrž i k stránce věcné. Jeho závěry jsou logické, přesvědčivé a lze na ně proto plně odkázat. Jestliže stěžovatel svoji námitku, že v rozsudcích napadených žalobou pro zmatečnost rozhodovali vyloučení soudci Městského soudu v Praze - a tuto námitku uplatňuje i v následném řízení o žalobě pro zmatečnost - opírá o usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. Nco 79/96-25 ze dne 24. 5. 1996 (č.l. 20 spisu ObS Praha 2), nelze mu přisvědčit. Rozhodnutí, kterým stěžovatel argumentuje, bylo vydáno v jiné konkrétní věci; bylo jím totiž rozhodnuto o vyloučení soudců Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 153/96. Ústavní soud dále věnoval pozornost dalšímu průběhu řízení o žalobě pro zmatečnost a zejména vzneseným námitkám podjatosti soudců. Zde na základě přezkoumání soudního spisu dospěl k závěru, že obecné soudy věnovaly všem podáním stěžovatele, týkajícím se možné námitky podjatosti, dostatečnou pozornost a procesně správným způsobem také o těchto námitkách rozhodovaly. Nelze proto ani v tomto postupu obecných soudů spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Ústavní soud se zabýval i tou částí ústavní stížnosti, jež směřuje proti již citovanému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v něm podrobně rozebral, proč není dovolání přípustné a řádně a přesvědčivě svůj výklad odůvodnil. Proto Ústavní soud nevidí důvod, pro který by - z hlediska ústavnosti - napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neakceptoval.
Za tohoto stavu věci nedospěl Ústavní soud k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť pro takový závěr oporu ve spisu najít nelze.
Stěžovatel dále namítal průtahy v řízení. V předmětné věci, která byla vedena pod sp. zn. 10 C 13/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud průtahy neshledal, neboť obecné soudy ve věci konaly a rozhodovaly v odpovídajícím časovém rámci. Ústavní soud v této souvislosti nemůže hodnotit, zda a jak dlouho bylo rozhodováno o původní žalobě stěžovatele na náhradu škody za pracovní úraz,popřípadě na náhradu škody vůči státu. Ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí vydaná v samostatném řízení o žalobě pro zmatečnost, takže v tomto řízení musí Ústavní soud možné průtahy posuzovat. Porušení článku 38 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, tedy Ústavní soud neshledal.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1068/2005-358 ze dne 9. 8. 2005, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 495/2003-137 ze dne 23. 10. 2003, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 13/2003-109 ze dne 17. 9. 2003 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatel dále ústavní stížností napadl usnesení Městského soudu v Praze č.j. 22 Co495/2003 "ze dne 27. 10. 2003" a označil ho jako antedatované dnem 23. 10. 2003. To uplatnil i v dovolání proti výše citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ze spisu vyplývá, že se dovolací soud touto otázkou náležitě zabýval a vyžádal si i vyjádření příslušné předsedkyně senátu městského soudu (č.l. 340). Ústavní soud - stejně jako dovolací soud - dospěl k závěru, že se zde jednalo toliko o pracovní verzi rozhodnutí (přípravu rozhodnutí), což zřejmě stěžovatele uvedlo v omyl. Soud totiž stěžovateli prokazatelně doručil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 (č.l. 137).
Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu je zřejmé (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2003, č.j. 10 13/2003-110), že takovým rozhodnutím bylo usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 25 Cdo 705/2002-213 ze dne 20. 8. 2002, jímž bylo odmítnuto dovolání proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jež nabylo právní moci a bylo doručeno stěžovateli dne 4. 9. 2002. V tomto případě lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 3. 11. 2002. Ústavní stížnost však byla podána až dne 13. 9. 2005. Jinak Ústavní soud připomíná, že oba rozsudky již jednou ústavní stížností byly napadeny, ústavní stížnost však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 79/02 ze dne 10. 10. 2002 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 451/2001-158 ze dne 13. 12. 2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 10 C 17/2001-114 ze dne 11. 10. 2001 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu