ECLI:CZ:US:2006:1.US.520.05
sp. zn. I. ÚS 520/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. P., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Cejl 101, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2005, sp. zn. 11 Tvo 47/2005, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 5 To 55/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc vynesl dne 1. dubna 2005 rozsudek (č.j. 53 T 3/2004-2376) ve věci samé, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 a půl roku. S ohledem na postoupení věci odvolacímu soudu vydal Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, a přitom došlo k rozšíření vazebních důvodů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popsal okolnosti jeho vzetí do vazby. Po vzetí do vazby došlo k jejímu opakovanému prodloužení, zejména s odkazem na hrozbu trestu přesahujícího osm let a rovněž s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/04. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na zdravotní obtíže, bezúhonnost a délku vazby.
V napadeném rozhodnutí o prodloužení vazby měl být stěžovatel zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že délky vazby byla překročena.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu 11 Tvo, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předseda Vrchního soudu v Olomouci uvedl, že vrchní soud dovodil existenci vazebních důvodů i splnění dalších podmínek pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, a dále uvedl, že v rozhodnutí o vazbě nebylo předjímáno rozhodnutí o vině či nevině, ale pouze hlediska rozhodná pro závěry o existenci vazebních důvodů. Pro podporu svých závěrů odkázal účastník na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 246/04, ve kterém se Ústavní soud zabýval jiným rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Závěrem účastník řízení uvedl, že usnesením ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 5 To 55/2005 odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku ve věci samé, a stěžovatel byl k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Žádné z předložených vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jejích doplňků a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Napadenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 5 odst. 3 Úmluvy, podle kterého každý kdo je zatčen nebo jiným zákonným způsobem zbaven svobody musí být v přiměřené lhůtě předveden před soudce a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
Podle citovaného článku Úmluvy, je pro realizaci základních práv a svobod nezbytná jejich zákonná úprava. V daném případě jsou tato práva upravena v §§67 a násl. trestního řádu kde jsou uvedeny podmínky nezbytné pro uvalení vazby i konkrétní lhůty pro její trvání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl ve vazbě od 6. srpna 2003, tedy po dobu přesahující dva roky. V jeho věci může doba vazby dosáhnout až tří let (§71 odst. 8 písm. c) trestního řádu), což se může stěžovateli subjektivně jevit jako nepřiměřeně dlouhá doba. Přesto však není v rozporu se zákonným limitem, který je v souladu s ústavně chráněnými právy zakotvenými v Úmluvě.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjímečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
František Duchoň
předseda senátu