ECLI:CZ:US:2006:1.US.527.05.1
sp. zn. I. ÚS 527/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. K., zastoupeného Mgr. Markétou Preislerovou, advokátkou v Kolíně III, Husovo nám. 129, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 181/2005-86 ze dne 9. 6. 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 10 C 23/2004-67 ze dne 14. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 181/2005-86 ze dne 9. 6. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 10 C 23/2004-67 ze dne 14. 12. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Nalézací soud mu neumožnil - podle jeho názoru - prokázat tvrzené skutečnosti a zamítl návrh na výslech svědkyně L. H. jako nadbytečný. Dále zamítl návrh na doplňující výslech svědka M. K., který byl v rámci celého řízení vyslechnut pouze - a to prý zcela nedůvodně - soudkyní mimo jednání. Přitom výslech obou těchto svědků představoval pro stěžovatele důležitý důkaz k prokázání jeho tvrzení. Proto tvrdí, že takto vzniklá mezera v dokazování je protiústavní.
Stěžovatel dále uvádí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že nalézací soud v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl ke všem skutečnostem a důkazům, které v řízení vyšly najevo.
Stěžovatel konečně namítá, že odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost jeho argumentům, neboť v odůvodnění rozhodnutí pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se plně ztotožnil. Takové rozhodnutí je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje v dostatečné míře důvody, na jejichž základě bylo vydáno. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 23/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy podle ustanovení §642 a násl. obchodního zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem č.j. 10 C 23/2004-67 ze dne 14. 12. 2004 žalobu zamítl. Uvedl, že - podle provedených důkazů - mezi účastníky zprostředkovatelská smlouva uzavřena nebyla ani ústně a stěžovatel existenci této smlouvy neprokázal. Pokud jde o námitky ohledně nevyslechnutí navrhovaných svědků, ze spisu plyne, že právní zástupkyně stěžovatele na výslechu svědkyně L. H. netrvala (č.l. 46). Pokud jde o výslech svědka M. K., ze spisu vyplývá (č.l. 40 revers), že tento svědek sdělil soudu, že se nemůže dostavit k ústnímu jednání, protože dlouhodobě odjíždí do zahraničí. Předsedkyně senátu mu oznámila, že bude podle §78 o.s.ř. vyslechnut mimo ústní jednání dne 19. 5. 2004; o této skutečnosti byla informována právní zástupkyně stěžovatele, která se z účasti na výslechu omluvila (č.l. 40 revers). Z výslechu tohoto svědka byl pořízen zápis, který jí byl předán při ústním jednání dne 20. 5. 2004 (č.l. 45). Ze spisu dále vyplývá, že tato právní zástupkyně podala k výslechu svědka M. K. dne 26. 5. 2004 písemné vyjádření (č.l. 47 - 50), v němž výslovně uvedla, že po dohodě se žalobcem (stěžovatelem) na výslechu tohoto svědka netrvají (č.l. 49).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 29 Co 181/2005-86 ze dne 9. 6. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ve stručném odůvodnění uvedl, že soud I. stupně rozhodl na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci. Při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a v odůvodnění se vypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci po stránce právní a "nepochybil ani při tomto posouzení, dospěl-li k závěru, že žalobce tvrzení uvedené v žalobě neprokázal". Odkázal proto pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil. Dodal, že ani v odvolání stěžovatel neuvedl nic, co by mohlo správné závěry soudu I. stupně zpochybnit.
Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neboť napadené rozhodnutí má prý po právní stránce zásadní význam. To však následným projevem vůle vzal zpět (č.l. 96). Usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 1260/2005-100 ze dne 29. 6. 2006 bylo dovolací řízení zastaveno. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel zejména namítal, že soud I. stupně neprovedl navrhované výslechy svědků, ačkoliv pro něho byly důležité k prokázání jeho tvrzení ohledně existence zprostředkovatelského vztahu. Tuto situaci považoval za protiústavní mezeru v dokazování. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu, právní zástupkyně stěžovatele výslovně uvedla, že na výslechu těchto svědků (L. H., M. K.) netrvá. Navíc ze zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř. vyplývá, že obecný soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, má však povinnost se s touto skutečností v odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádat. V předmětné věci soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně uvedl všechny důkazy, které byly provedeny, a dále se dostatečně přesvědčivě vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl (č.l. 69 revers). Uvedeným postupem dostál soud I. stupně pravidlům, vyplývajícím z příslušných procesních předpisů a jeho postup za porušení práva na spravedlivý proces považovat nelze.
Dále stěžovatel namítal, že nalézací soud dostatečně nezhodnotil provedené důkazy a nepřihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. Proces dokazování a hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů ve vymezení §132 o.s.ř. Z této zásady vyplývá, že nalézací soud je povinen hodnotit všechny provedené důkazy jednotlivě a pak ve vzájemných souvislostech. Pokud v procesu hodnocení důkazů postupuje obecný soud v souladu s vymezenou zásadou, pak je jeho postup ústavně konformní a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené závěry jsou i dlouhodobě judikovány Ústavním soudem. V předmětné věci soud I. stupně postupoval řádně v intencích výše uvedené zásady a v jeho postupu nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Jednalo se o aplikaci jednoduchého práva, kterou soud I. stupně realizoval způsobem ústavně souladným. Ústavní soud tedy ani u této námitky porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
Stěžovatel konečně uvedl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami a že stručné odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ústavní soud ve vztahu k této námitce dospěl k závěru, že se ani v tomto případě nejedná o porušení práva na spravedlivý proces. I když je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu velmi stručné, přesto z jeho obsahu vyplývá, v jakém rozsahu tento soud zkoumal rozhodnutí I. stupně, a v tomto směru se námitkami stěžovatele zabýval. Z rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že se v plném rozsahu ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právními závěry, k nimž dospěl soud I. stupně, aniž by považoval za nutné k nim cokoliv doplňovat. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v kontextu s rozhodnutím soudu I. stupně zcela srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
František Duchoň
předseda senátu