ECLI:CZ:US:2006:1.US.534.06.1
sp. zn. I. ÚS 534/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. P., zastoupeným Mgr. Vladimírem Hyským, advokátem, se sídlem AK v Praze 1, Revoluční 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2005 sp. zn. 35 Co 148/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. srpna 2006 a doručenou Ústavnímu soudu dne 4. srpna 2006, stěžovatel navrhl zrušení výše citovaného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2004 (26C 100/2004-29), jímž byla zamítnuta žaloba o popření otcovství stěžovatele k nezletilé Lence (jedná se o pseudonym) a nezletilému Martinovi (jedná se o pseudonym).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byl nezákonně zkrácen na svých právech na spravedlivý proces, když v řízení nebylo provedeno stěžovatelem navrhované dokazování. Skutkový stav tak zůstal nezjištěn
a v důsledku toho došlo i k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Stěžovatel namítal, že ustanovení §57 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví podmínky pro zahájení řízení, je ve vztahu k mužům diskriminační a odporuje čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy bylo dle názoru stěžovatele porušeno i právo dítěte znát své biologické rodiče garantované čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Podle přesvědčení stěžovatele bylo citovaným rozhodnutím zcela nepřípustně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to především do základního práva zaručeného čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst.1 Ústavy. Vzhledem k tomuto pochybení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že tomu tak není, že ústavní stížnost je v dané věci opožděná.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení rozsudku odvolacího soudu dne 29. června 2005 (§72 odst. 3 al. 1 zákona o Ústavním soudu) a skončila dnem 29. srpna 2005. Byla-li však ústavní stížnost podána dne 22. května 2006 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani to, že stěžovatel podal v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 25. dubna 2006 (30 Cdo 2493/2005-63) jako nepřípustné.
Vycházeje ze skutečností vpředu zjištěných, posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako opožděnou, neboť zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud se věcí stěžovatele z důvodu uvedených v ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl meritorně zabývat, neboť uplatnění mimořádných opravných prostředků v rodinných věcech je ex lege vyloučeno.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], k nápravě nemůže však dojít, pokud nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V této souvislosti Ústavní soud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatele, připomíná, že jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází
a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném zákonem o Ústavním soudu, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. října 2006
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj