ECLI:CZ:US:2006:1.US.541.06
sp. zn. I. ÚS 541/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. M., zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, čj. 25 Co 90/2006 - 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, pro údajné protiústavní rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení, protože jinak v řízení úspěšné stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalobkyni) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, s ohledem na aplikaci ustanovení §150 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Městský soud v Praze vysvětlil, i když poněkud stručně, důvody pro aplikaci §150 OSŘ, s ohledem na zvláštní okolnosti dané věci, a poukázal na judikaturu obecných soudů, která se v průběhu řízení vyvíjela.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu