ECLI:CZ:US:2006:1.US.562.06
sp. zn. I. ÚS 562/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Náchod, Komenského 511, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 666/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 7 To 15/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2005, čj. 4 Nt 654/2005 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností T. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, čj. 4 T 1/2002 - 414, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/02, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle ustanovení §278 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Stěžovatel podrobně popsal průběh již pravomocně skončeného trestního řízení a návrhy přednesené v rámci návrhu na povolení obnovy řízení. V postupu a rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení spatřoval libovůli, neboť nevyhověly jeho žádosti na provedení jím navrhovaných důkazů a nezabývaly se jeho námitkami, které měly zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku. Navíc, obecné soudy zcela odmítly jeho obhajobu, prezentovanou již v předchozím řízení, a daly za pravdu poškozenému.
Ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zčásti je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci podal stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 7 To 15/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2005, čj. 4 Nt 654/2005 - 56, dovolání, které bylo posouzeno jako nepřípustné. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatel považoval za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož odvodil i počátek běhu lhůty pro podání projednávané ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se o lhůtou kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele nebylo dovolání, resp. rozhodnutí o něm, ale stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 7 To 15/2006, jehož zrušení stěžovatel v ústavní stížností rovněž navrhl a které bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci doručeno dne 24. 2. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označenému usnesení vrchního soudu počala běžet dne 25. 2. 2006. Jelikož ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 17. 8. 2006 (viz razítko na poštovní zásilce), jedná se v této části o návrh podaný zjevně opožděně [§72 odst. 3 ve spojení a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ve zbylé části, tzn. v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, se Ústavní soud zabýval tím, zda odmítnutím dovolání proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tzn. zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele.
V uvedeném rozsahu bylo napadené usnesení přezkoumáno a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem, posoudil dovolání podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) - h) TrŘ a ústavně souladným způsobem vyložil, proč dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel sice napadl rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni, ale jednalo se o usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v jeho pravomocně skončené trestní věci. Takové usnesení není rozhodnutím ve věci samé a proti takovému rozhodnutí není dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) - h) TrŘ]. Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Nevyššího soudu ČR tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny nezjistil a ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu