ECLI:CZ:US:2006:1.US.564.06.1
sp. zn. I. ÚS 564/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. J., zast. Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 9, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.6.2006, č.j. 20 Co 214/2006-20, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Kooperativa, pojišťovna, a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jeho zrušení. Uvedl, že žalobou ze dne 12.10.2005, která byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") doručena dne 17.10.2005, se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 240 000,- Kč z titulu vyplacení jednorázového odškodnění, přičemž této výzvě (správně "žalobě") předcházela marná výzva pojišťovně k vyplacení odškodnění. Předmětná částka byla připsána na jeho účet dne 3.11.2005, proto podáním ze dne 15.12.2005 vzal svou žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že žádal, aby mu obvodní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.2.2006, č.j. 24 C 50/2006-12, bylo řízení ve věci zastaveno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §146 odst. 2, věta druhá obč. soudního řádu tak, že vedlejšímu účastníkovi bylo uložena uhradit stěžovateli náklady řízení. Do výroku o náhradě nákladů řízení podal vedlejší účastník odvolání, které odůvodnil tím, že žaloba měla být podána předčasně. Napadeným usnesením byl výrok obvodního soudu o náhradě nákladů řízení změněn tak, že náhrada se stěžovateli nepřiznává, což odvolací soud odůvodnil existencí důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 obč. soudního řádu. Stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením byla porušena jeho základní lidská práva zaručená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že mu bylo odvolacím soudem upřeno právo na spravedlivý (řádný) proces. V další části ústavní stížnosti stěžovatel formuluje řadu argumentů ke svému přesvědčení, že soud I. stupně rozhodl správně, když aplikoval §146 odst. 2, větu druhou obč. soudního řádu - návrh byl podán důvodně, vedlejší účastník plnil po zahájení soudního řízení. Nesouhlasí s názorem vedlejšího účastníka, že žaloba byla podána předčasně, je přesvědčen, že podal žalobu řádně a včas, přičemž odkazuje na §9 zák. č. 168/1999 Sb., podle kterého je pojistitel povinen plnit do 15 dnů od ukončení šetření; přitom vedlejší účastník ukončil šetření ještě před uplatněním jeho nároku dne 15.8.2005, neboť již dříve vyplatil jednorázové odškodnění sourozencům jeho otce. V následující partii ústavní stížnosti stěžovatel snáší argumenty proti aplikaci §150 obč. soudního řádu odvolacím soudem, když důvodem zvláštního zřetele hodným nemůže být důvodnost (předčasnost) podané žaloby, a proti postupu při dokazování, zda jeho žaloba byla podána předčasně.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně zastavil pro zpětvzetí žaloby řízení, v němž se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení pojistného plnění ve výši 240 000,- Kč jako odškodnění za úmrtí svého otce následkem dopravní nehody ze dne 25.11.2004. Současně zavázal vedlejšího účastníka nahradit stěžovateli náklady řízení, kterýžto výrok odůvodnil dle §146 odst. 2 obč. soudního řádu tím, že vedlejší účastník plnil až po podání žaloby. Vedlejší účastník podal do výroku o náhradě nákladů řízení odvolání, v němž poukazoval na to, že stěžovatel poprvé uplatnil nárok na pojistné plnění dopisem došlým 15.8.2005, že tříměsíční lhůta podle §9 odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb. s provedením šetření skončila 15.11.2005, požadované plnění bylo odesláno stěžovateli 2.11.2005, tudíž žaloba byla podána předčasně a zcela bezdůvodně a soud I. stupně měl rozhodnout o nákladech řízení dle §146 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Stěžovatel využil možnosti vyjádřit se k odvolání, prvostupňové rozhodnutí označil za správné. Upozorňoval, že vedlejší účastník ukončil šetření již před uplatněním nároku dne 15.8.2005, když vyplatil odškodnění sourozencům otce ještě před tím, že stěžovatel svůj nárok uvedeného dne uplatnil, že tedy musel ukončil šetření ohledně jeho nároku ihned po obdržení žádosti, tj. 15.8.2005. Městský soud využil možnosti dané §214 odst. 2 písm. e) obč. soudního řádu a rozhodl bez nařízení jednání, přičemž odvolání shledal opodstatněným. Z obsahu spisu vzal za zřejmé, že žalovaná částka byla uhrazena po podání žaloby, tudíž by stěžovateli příslušelo právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta druhá obč. soudního řádu (vytkl soudu I. stupně, že odkázal pouze na druhý odstavec tohoto ustanovení). Protože však stěžovatel uplatnil nárok na pojistné plnění dopisem ze dne 11.8.2005 (což tvrdil i v žalobě) a vedlejší účastník stěžovatele odškodnil v době tří měsíců od uplatnění tohoto nároku, pak na straně vedlejšího účastníka nedošlo k průtahům s plněním a podanou žalobu ze dne 17.10.2005 lze považovat za předčasnou. Městský soud dále podotkl, že z hlediska tohoto závěru je nepodstatné, zda vedlejší účastník uspokojil nároky dalších poškozených ze škodní události před tím, než stěžovatel svůj nárok u vedlejšího účastníka uplatnil. Okolnosti, za nichž byla žaloba podána a následně vzata zpět, považuje městský soud za důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému stěžovateli dle §150 obč. soudního řádu.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení sice považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci §150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další). Aniž by Ústavnímu soudu příslušel minuciózní výklad ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení, je zřejmé, že úvaha městského soudu z hlediska zákonných ustanovení a z perspektivy ústavního práva obstojí, byť by bylo možno polemizovat s tím, zda nemělo být aplikováno ustanovení §146 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. V konečném výsledku však tato dílčí výhrada nic nemění na tom, že žaloba byla podána předčasně (a k tomu zjištění nebylo třeba nařizovat jednání a provádět další dokazování). V tomto směru jsou výsledky stěžovatelovy interpretace §9 odst. 2 a odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb. právně vadné, protože nerespektují stanovený počátek běhu lhůty k šetření, která počíná uplatněním práva na plnění oprávněnou osobou, tj. v daném případě stěžovatelem. Šetření je třeba provést ve vztahu k této osobě, proto lze dát městskému soudu za pravdu, když považuje za nepodstatné, že vedlejší účastník uspokojil nároky dalších poškozených před tím, než stěžovatel svůj nárok u něj uplatnil. Jestliže stěžovatel nevyčkal uplynutí této lhůty, měl být právním zástupcem informován o možných nepříznivých následcích své nedočkavosti, byť zčásti omluvitelné nepříznivým zásahem do rodinného života v důsledku smrti blízké osoby.
Ze stejných hledisek není důvodné ani stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2006
František Duchoň,
předseda senátu