ECLI:CZ:US:2006:1.US.573.06
sp. zn. I. ÚS 573/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. K. C., zastoupeného Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Foersterova 712, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006, č. j. 1 As 48/2005-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci, v níž se ve správním soudnictví neúspěšně domáhal zrušení usnesení městského zastupitelstva a tvrdil, že jeho vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeny měly být i čl. 4 Ústavy ČR, čl. 26-40 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu a následně došlo k porušení jeho hospodářských, sociálních a kulturních práv garantovaných čl. 26 až 35 Listiny, a to tím, že Krajský soud v Ostravě se odmítl věcně zabývat žalobou, jíž se domáhal zrušení usnesení zastupitelstva statutárního města Ostravy týkající se územního plánování. Přitom podle stěžovatele bylo toto usnesení nicotné, neboť jím byla porušena celá řada zákonů (trestní, stavební, autorský, o veřejných zakázkách, atd.) a porušena byla i řada doporučení Rady Evropy týkající se samosprávy. Nejvyšší správní soud nezrušil usnesení krajského soudu a dle stěžovatele vytvořil ze zastupitelstva nekontrolovatelný celek.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 9. 2005, č. j. 22 Ca 218/2005-20, odmítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal zrušení usnesení zastupitelstva statutárního města Ostravy, kterým nebyl schválen záměr pořízení regulačního plánu území podle urbanistické studie z roku 2003 a kterým bylo též rozhodnuto o nepoužívání předmětné studie pro neaktuálnost jejího zadání a o nepořizování podobného územně plánovacího podkladu. Krajský soud konstatoval, že napadené usnesení není rozhodnutím, kterým by bylo založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno žalobcovo právo či povinnost (§65 odst. 1 s. ř. s.). Toto usnesení napadl stěžovatel kasační stížností, v níž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 1 As 48/2005-66, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Usnesení napadené správní žalobou bylo podle Nejvyššího správního soudu vyloučeno ze soudního přezkumu, a odmítnutí správní žaloby bylo zcela namístě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel.
Stěžovatel v podstatě namítal, že Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že předmětné usnesení městského zastupitelstva nelze napadnout správní žalobou.
Avšak Nejvyšší správní soud konstatoval (napadený rozsudek str. 4 dole), že dle ust. §17 stavebního zákona zastupitelstvo na základě vlastního či jiného podnětu posoudí nezbytnost pořízení územně plánovací dokumentace a nezbytné předpoklady pro tuto činnost. "Rozhodnutí o této otázce však není způsobilé zasáhnout do sféry veřejných subjektivních práv jednotlivých osob. Jedná se totiž o fázi samotných počátečních úvah o pořízení územně plánovací dokumentace, ve které postup pořizovatele není stavebním, ani jiným zákonem ani upraven, na rozdíl od následujících etap..." Nejvyšší správní soud navíc na okraj svého rozsudku stěžovateli vysvětlil (napadený rozsudek, str. 5 uprostřed), jakým způsobem je hierarchicky upraven dozor nad zákonností výkonu jak samostatné, tak přenesené působnosti obcí, které tedy nejsou nekontrolovatelnými subjekty. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a jeho postup není v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 33, str. 377) a nedošlo jím ani k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Za této situace, proto Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vad návrhu, resp. k předložení řádné plné moci, která by jeho právního zástupce zmocňovala specificky k zastupování stěžovatele v dané věci před Ústavním soudem. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2006
František Duchoň
předseda senátu