ECLI:CZ:US:2006:1.US.574.06
sp. zn. I. ÚS 574/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem se sídlem Ostrava, nám. 28. října 108, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 5 To 36/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2006, čj. 32 Nt 204/2005-102, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 60/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se L. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud"), usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") a usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002, čj. 49 T 16/2000 - 1160, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 5 To 18/2003, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle ustanovení §278 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Označeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 5 To 18/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 16/2000.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v návrhu na povolení obnovy řízení předložil nový důkaz "Všeobecné prodejní podmínky společnosti Nová Huť, a. s.", a poukázal zejména na bod 14. těchto podmínek, z nichž vyplývá, že prodávající Nová Huť, a. s., byla oprávněna jistit si úhradu kupní ceny za své dodávky vystavením směnky a kupující byl povinen směnku akceptovat. Z toho je patrno, že se jednalo o obchodně právní vztah a měl být tedy řešen prostředky obchodního práva, nikoli cestou trestněprávní. Totéž dovodil z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2004, čj. 4 Cmo 419/2003 - 219, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2000, čj. 17 Cm 210/2000 - 97. V návaznosti na předložené všeobecné prodejní podmínky poukázal na znalecký posudek Ing. M. K., CSc., který předložil již v původním řízení, stejně jako Seznam závazků, z nichž vyplývá, že disponoval majetkem s rezervou 11 194 000,-- Kč. Rovněž žádal o provedení důkazu "zápisem z porad o neplatičích za období roku 1998, 1999", z důvodu zjištění, jak Nová Huť, a. s., řešila obdobné případy dlužníků, jako byl stěžovatel. V další části již polemizoval se závěry obecných soudů v původním řízení, týkajícími se naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, neboť z popisu skutku nebylo možné zjistit, jakým způsobem uvedl společnost Nová Huť, a. s., v omyl a co měl před ní zatajovat. Tvrdil, že výrok rozsudků o vině a trestu nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §120 odst. 3 TrŘ. Rozebral stav jednotlivých neuhrazených faktur s tím, že odvolací soud v původním řízení nesprávně interpretoval citovaný Seznam závazků stěžovatele a poukázal na výpovědi svědků, provedené v předchozím řízení. Bylo tedy věcí společnosti Nová Huť zajistit své pohledávky u stěžovatele prostřednictvím směnky. Tento institut však nikdy nevyužila. Tím obešla všeobecně prodejní podmínky. Tato skutečnost mu neměla být kladena k tíži a řešena cestou trestněprávní represe.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zčásti zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci se jedná o dvě samostatná řízení, a to původní meritorní řízení o vině a trestu a řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Při rozhodování o vině a trestu za stíhaný trestný čin bylo posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které napadl projednávanou ústavní stížností. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení to byla stížnost, resp. rozhodnutí o ní.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit.
Dotazem u Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí o dovolání, tj. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 60/2004, bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 19. 3. 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení počala běžet dnem 20. 3. 2004. Jelikož ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 23. 8. 2006 (viz razítko na listovní zásilce), byla ústavní stížnost, v části, týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, odmítnuta jako návrh podaný zjevně opožděně [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ve zbývající části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 5 To 36/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2006, čj. 32 Nt 204/2005 - 102, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve skutečnosti nenapadl rozhodnutí obecných soudů o povolení obnovy řízení, nýbrž nesouhlasil se závěry obecných soudů učiněnými v rámci meritorního rozhodnutí o vině a trestu, kterými byl uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000,-- Kč, spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zákaz výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let.
Ústavní stížností se vlastně domáhal zrušení výroku o vině a trestu, tzn. rozhodnutí vydaných v předchozím trestním řízení. Ústavní soud však v současnosti nemůže přezkoumat rozhodnutí, kterými byl stěžovatel uznán vinným a uložen mu trest, a která předcházela rozhodnutím vydaným v řízení o obnově řízení, neboť jde o dvě odlišná řízení, i když svým způsobem na sebe navazující. Z tohoto důvodu se Ústavní soud mohl zabývat pouze otázkou, zda rozhodnutím o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, resp. řízením mu předcházejícím, nebylo zasaženo do stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů obecnými soudy, kterým vytkl, že obnovu řízení nepovolily.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 TrŘ. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i pro případ řízení o povolení obnovy řízení Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, pokud, jako tomu bylo v daném případě, při svém rozhodování respektovaly zásady stanovené pro hodnocení důkazů. Je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 TrŘ.
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K přezkoumání těchto důvodů, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené, v zásadě příslušný.
V daném případě Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů žádné porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Soud prvního stupně návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednal a vypořádal se jak s předloženými Všeobecnými prodejními podmínkami společnosti Nová Huť, a. s., a to i ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. K., který byl proveden jako důkaz v původním řízení, tak se shora označenými rozsudky obecných soudů vydanými v civilním řízení a vyslechl řadu svědků. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů, které přiměřeně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele není možno vyhovět, neboť tyto důkazy nejsou schopny přivodit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, než jaké bylo učiněno. Námitky stěžovatele, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle ustanovení §250 TrZ, z důvodu absence subjektivní stránky, byly předmětem úvah obecných soudů již v původním řízení, jak je patrno i z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Po provedeném dokazování nelze pochybovat o správnosti těchto závěrů. Na případné odlišné posouzení věci neměla vliv ani skutečnost, že společnost Nová Huť, a. s., nezajistila obchod se stěžovatelem směnkou, jak jí umožňoval bod 14. Všeobecných prodejních podmínek. Jednalo se o právo, a nikoli povinnost, společnosti. Jestliže měl stěžovatel dostatečný nemovitý majetek, jímž mohly být jeho dluhy u společnosti Nová Huť, a. s., uhrazeny, jak sám tvrdil, zůstává otázkou, proč vzniklé dluhy neuhradil. Rovněž odvolací soud věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost, řádně a přesvědčivě se s nimi vyrovnal.
Zásah do základních práv stěžovatele nelze spatřovat v tom, že obecné soudy řádně aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu a trestního zákona. Oba soudy rozhodly zcela v mezích ustanovení §278 a §283 písm. d) TrŘ. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že se relevantními podmínkami, umožňujícími povolení obnovy řízení, podrobně zabývaly. V souladu s ustanovením §134 odst. 2 TrŘ odpovídajícím způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ. Napadená usnesení jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), na která lze v podrobnostech odkázat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelem uplatněná argumentace o porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny dopadá na původní trestní řízení zakončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem, které nebylo a ani nemohlo být (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) předmětem projednávané ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu