ECLI:CZ:US:2006:1.US.584.05
sp. zn. I. ÚS 584/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 329/2005 ze dne 15. 6. 2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 394/2004 ze dne 9. 8. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 329/2005 ze dne 15. 6. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 394/2004 ze dne 9. 8. 2004. Tímto rozsudkem byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 147/2003 ze dne 30. 1. 2004, a to ve výroku o trestu, a nově bylo rozhodnuto tak, že se podle §24 odst. 1 trestního zákona od potrestání upouští. Výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byla stěžovatel uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 trestního zákona a byl mu (původně) uložen podle §159 odst. 1 a §53 odst. 2 písm. b) trestního zákona peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že v případě jeho trestního stíhání pro označený trestný čin došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména však soudů k nesprávné "realizaci důkazního řízení". Podle jeho názoru vady důkazního řízení spočívaly ve svévolném hodnocení provedených důkazů soudy. Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění, která soudy učinily, a z toho vyplývající právní závěry, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To platí podle názoru stěžovatele i o závěrech odvolacího soudu a dovolacího soudu, které dospěly k názoru, že stěžovatel při propuštění L. D. z policejní cely nepostupoval v souladu s nařízením ministerstva vnitra č. 25/1994. Tyto závěry prý nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že jeho vina - podle rozhodnutí soudů - spočívala v jeho vědomé nedbalosti. V této souvislosti zopakoval svoji námitku (uvedenou v odvolání a v dovolání), že při propuštění zadržené osoby jednal v souladu s interní normou, která je pro něj závazná (nařízení MV ČR č. 25/1994). Stěžovatel rovněž tvrdí, že v jeho případě nemohlo dojít ke zmaření splnění důležitého úkolu tím, že soud ve stanovené době nemohl rozhodnout o návrhu na vzetí obviněné osoby do vazby; v případě nezbytnosti mohla být totiž obviněná osoba vzata do vazby kdykoliv po svém propuštění. Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k extenzivnímu výkladu a v důsledku toho (pozn.: zřejmě nesprávně) i k aplikaci trestního zákona. Proto navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 74 T 147/2003 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 74 T 147/2003-154 ze dne 30. 1. 2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 trestního zákona a podle téhož ustanovení s použitím §53 odst. 2 písm. b) trestního zákona byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podstatou trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen, byl skutek, spočívající v tom, že dne 29. 5. 2002 v době kolem 6.20 hod. v Opavě z titulu své funkce zástupce ředitele Okresního ředitelství Policie v Opavě vydal operátorovi operačního střediska písemný rozkaz č.j. OROB-812/2002, na jehož základě byl v rozporu s ustanovením §77 odst. 2 trestního řádu propuštěn z policejní cely obviněný L.D., stíhaný pro trestný čin podvodu. Tímto postupem bylo znemožněno Okresnímu soudu v Ostravě rozhodnout o návrhu státní zástupkyně na vzetí zadrženého obviněného do vazby.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek i správnost postupu řízení a rozsudkem sp. zn. 3 To 394/2004 ze dne 9. 8. 2004 zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu nově rozhodl tak, že se podle §24 odst. 1 trestního řádu upouští od potrestání. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změny. Uvedl, že po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že v dosavadním postupu soudu nedošlo k žádným podstatným nedostatkům či pochybením, neboť v přípravném řízení i v řízení před soudem I. stupně byla respektována všechna ustanovení trestního řádu a právo stěžovatele na obhajobu bylo zachováno. Dále se odvolací soud podrobně zabýval námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Mimo jiné konstatoval, že stěžovatel (erudovaný policista s právnickým vzděláním) musel vědět, že jím uváděné nařízení MV je v rozporu s trestním řádem (§77 odst. 1), který stanoví zákonnou lhůtu 48 hodin a nikoli jen 24 hodin. Stěžovatel prý - mimo to - jednal v rozporu s jiným ustanovením cit. nařízení MV (čl. 9 odst. 5, písm. b), podle něhož má policista propustit zadrženého až po té, co mu nebylo přes jeho upozornění sděleno další opatření ve věci uvedené osoby. Tato podmínka však splněna nebyla, neboť podle výpovědi svědků (Ch. a další) byl stěžovatel včas informován, že svědek T. předal spisy státnímu zástupci s návrhem na vazbu.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 329/2005 ze dne 15. 6. 2005. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se dovolací soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele, mimo jiné i námitkou, že týž jednal v souladu s nařízením MV a dospěl k stejnému závěru jako odvolací soud. Proto dovodil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel zejména namítá, že skutková zjištění a vyvozené závěry nejsou podloženy provedenými důkazy.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, v níž tyto orgány vystupují samostatně a nezávisle a ani Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat. Ve své činnosti při procesu dokazování a hodnocení důkazů jsou obecné soudy ovládány zásadou volného hodnocení důkazů v hranicích, které vymezuje trestní řád. Pokud obecné soudy v procesu hodnocení důkazů postupují v mezích daných touto zásadou, je jejich postup ústavně konformní a není způsobilý právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že obecné soudy v provedeném řízení dodržely zásady vymezující průběh trestního procesu. V průběhu řízení poskytly stěžovateli dostatečný prostor pro obhajobu a věcně a podrobně se zabývaly všemi jím uplatněnými námitkami. V postupu soudů nelze konstatovat ani svévoli ani nelze dovozovat, že by mezi skutkovými zjištěními a právními závěry , jež z něho soudy vyvodily, existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, náležitě odůvodněná a z ústavněprávního hlediska jsou plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává.
Ústavnímu soudu na základě toho nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň
předseda senátu