ECLI:CZ:US:2006:1.US.584.06
sp. zn. I. ÚS 584/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2006, sp. zn. 5 T 253/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2006, sp. zn. 3 To 249/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. srpna 2006, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2006
(3 To 249/2006), kterým zamítl stížnost stěžovatele a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2006 (5 T 253/2005).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - stěžovatele nespravedlivě odsoudily v rozporu s tr. zákonem i tr. řádem, aniž by byla řádně zjištěna jeho totožnost, přičemž z důkazů nevyplývá, že obžalovaný je R. D. Dále stěžovatel vznáší námitku proti věrohodnosti svědka S. a tvrdí, že jediný důkaz svědčící o vině stěžovatele je agnoskace, kterou provedl svědek u hlavního líčení. Dále zpochybňuje věrohodnost dalších svědků M. a B. a tvrdí, že se tito pouze snažili svalit svoji vinu na další osobu. Považuje za nevěrohodné usvědčení stěžovatele obrazovým záznamem, který byl jako důkaz přehrán při hlavním líčení, neboť je toho názoru, že se jedná o odbornou otázku, která musí být předmětem znaleckého zkoumání a nemůže ji sám posoudit soud. Dle tvrzení stěžovatele k trestnému činu podle §176 odst. 1 tr. zákona k žádnému prokazování padělaným pasem nemohlo ani dojít, neboť stěžovatel byl zadržen příslušníky zásahové jednotky, kteří ho vytáhli z auta a přiložili mu pouta. Stěžovatel neměl žádnou možnost, aby si sahal do kapsy pro doklady. V ústavní stížnosti namítal porušení práva stěžovatele
na obhajobu tím, že soudy se v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevypořádaly s tvrzeními vznesenými obhajobou stěžovatele.
Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími soudy obou stupňů jako orgány veřejné moci porušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí jsou dále v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně (5 T 253/2005), který obsahuje i spisový materiál Krajského soudu v Brně (3 To 249/2006), z něhož se podává následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců pro trestný čin podílnictví podle §251 ods. 1 písm. a) tr. zákona, trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, trestný čin krádež podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona, trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Dále bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody a současně bylo rozhodnuto o zabrání věc dle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně zamítnuto podle ustanovení §256 tr. řádu, jako nedůvodné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu] a je možné se podáním stěžovatele meritorně zabývat.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které jsou vyjádřeny ve výše citovaných rozhodnutích ve vztahu k rozsahu dokazování, k hodnocení provedených důkazů a k obhajobě stěžovatele, jež byla vyvrácena a jeho vina žalovanými skutky prokázána. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v hodnocení důkazů obecnými soudy v jeho trestní věci. Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby. Ústavní stížnost je obsahově shodná s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází
v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší, ale posuzuje dosavadní řízení, zda bylo spravedlivé jako celek.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je - mimo jiné - vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. řádu). Citované ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňuje pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně a velmi pečlivě odůvodnil. Ke konkrétním jednotlivým bodům poukázal na výpovědi svědků, případně na další důkazy, na základě kterých má za prokázané, že se obžalovaný uvedeného jednání dopustil. Nutno konstatovat, že v rámci jednotlivých bodů soud prvního stupně důkazy náležitě zhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a uvedl o jaké důkazy se opírá. Stěžovatel využil svého práva, jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení odmítl vypovídat a hájil se prostřednictvím svého obhájce. Obhájce stěžovatele v řízení před obecnými soudy ani nenavrhoval provádění dalších důkazů, jen se v zásadě domáhal jiného hodnocení provedených důkazů s tím, že trestná činnost stěžovatele nebyla prokázána.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a s jejich odůvodněním. Konstatoval, že soud I. stupně na základě řádně provedeného dokazování a pečlivého zhodnocení všech důkazů dospěl ke správným skutkovým závěrům, že stěžovatel se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozhodnutí. Vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání a protože se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné opakovaně uplatnil i námitku, že v průběhu celého trestního řízení nebyla řádně zjištěna totožnost stěžovatele. Přičemž tvrdil, že z důkazů nevyplývá, že je R. D., a v důsledku zásahu policie v podstatě neměl možnost spáchat trestný čin dle §176 odst. 1 tr. zákona a padělané doklady neužil. Tvrzení stěžovatele není důvodné, stěžovatel po jeho zadržení trval na tom, že je osobou uvedenou na padělaných dokladech a tím se fakticky prokazoval těmito doklady a také je užil jako pravé. Z obsahu úředního záznamu ze dne 3. srpna 2005 (č. l. 24) je zřejmé, že stěžovatel odmítl podepsat protokol o zadržení podezřelé osoby R. D., neboť výslovně prohlásil, že se jmenuje T. M. Dále při osobní prohlídce byly u stěžovatele nalezeny doklady na jméno M. T. M. (cestovní pas, řidičský průkaz, občanský průkaz Bulharska)
a stěžovatel tvrdil, že je osobou dle padělaných dokladů, stejně jako při lékařské prohlídce (č. l. 29). Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona - což stěžovatel popíral- je z obsahu spisu zřejmé. Nelze přisvědčit ani další námitce stěžovatele, kterou zpochybňuje svoji totožnost, neboť obecný soud náležitě zjistil jeho totožnost. V této věci nelze pominout skutečnost, že bratr stěžovatele A. D. se dostavil k hlavnímu líčení dne 15. března 2006 jako svědek a po zákonném poučení uvedl, že využije svoje právo odmítnout výpověď proti bratrovi (č. l. 852).
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů a skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. Právní závěry z něj vyplývající jsou v rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou všech stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných shodně v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem obecné soudy vypořádaly. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. řádu a dále lze na ně odkázat, ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele stěžovatelem tvrzených (čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1, 2 a čl. 5 odst. 4. Úmluvy) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. listopadu 2006
František Duchoň v. r.
předseda senátu