ECLI:CZ:US:2006:1.US.596.03
sp. zn. I. ÚS 596/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti Mondirex, s.r.o., se sídlem v Chrastavě, Bílý Kostel nad Nisou, zastoupeného JUDr .Simonou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Káranská 343/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1569/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 35 Co 244/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1569/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 21 .11. 2001, sp. zn. 35 Co 244/2001.
Uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, bylo ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního úřadu Jablonec nad Nisou prodejem nemovitostí povinného stěžovatele rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 6. 2001, č.j. 1 E 419/2001-61, tak, že předmětné usnesení bylo potvrzeno v části, jíž byl nařízen výkon rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 6.194/94, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 10.000,- Kč a rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. RK/31/145/2001, k uspokojení pohledávky ve výši 100.000,- Kč. Ve zbývající části bylo uvedené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1569/2002 dovolání stěžovatele v dané věci odmítl pro nepřípustnost, neboť napadené usnesení nebylo po právní stránce zásadního významu a jiné důvody přípustnosti dovolání nepřicházely v úvahu.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že byl postupem obecných soudů zkrácen na svých zákonných právech, neboť prý došlo k porušení občanského soudního řádu. V návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 27. 6. 2001 totiž údajně nebyly uvedeny nemovitosti - pozemek p.č. 420/1 a p.č. 421/1, leč exekuce na tyto nemovitosti byla přesto na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 6. 2001, č.j. 1 E 419/2001-61, vedena.
II.
Z procesního hlediska nutno úvodem konstatovat, že pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 35 Co 244/2001, jako celek, ač v odůvodnění zjevně brojí pouze proti výroku pod bodem I. uvedeného usnesení a nikoliv proti výroku pod bodem II., jímž bylo usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, nezbývá než považovat ústavní stížnost v této části (pokud formálně směřuje i do výroku pod bodem II.) za nepřípustnou; stěžovatel totiž v tomto rozsahu nevyčerpal a ani nemohl vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ve zbývající části, tedy pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1569/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 35 Co 244/2001, ve výroku pod bodem I. (srov. shora), je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů a shledal, že nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to samo o sobě kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
Základní, a vlastně jediná námitka stěžovatele směřuje, jak již bylo výše konstatováno, proti tomu, že prý v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001 nebyly uvedeny určité nemovitosti, a to pozemek p.č. 420/1 a p.č. 421/1, leč exekuce na tyto nemovitosti byla přesto podle usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 6. 2001, č.j. 1 E 419/2001-61, vedena. V relevantní části odůvodnění svého rozhodnutí, zabývající se touto námitkou, Nejvyšší soud mj. uvedl toto: prvotní návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vymezil nemovitosti, jichž se výkon měl týkat jakožto "nemovité věci, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 1212, k.ú. Jistebsko, obec Pěnčín", mezi něž podle obsahu spisu patří i ty nemovitosti, jež v dalších návrzích oprávněné osoby již uvedeny nejsou; konstatoval, že soud prvního stupně tedy s těmito dalšími návrhy nenaložil "procesně zřetelně", to však nemohlo založit přípustnost dovolání. Pro Ústavní soud je v této souvislosti stěžejní, že v uvedeném prvotním návrhu byly nemovitosti, jichž se měla exekuce týkat, vymezeny přece jen dostatečně určitým způsobem a stěžovateli muselo být zřejmé, o jaké nemovitosti se v dané věci jedná. Souhlasit lze sice do jisté míry s tím, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou nepostupoval v této otázce procesně zcela čistě, leč tato skutečnost v kontextu věci nemůže vést - podle přesvědčení Ústavního soudu - k vyhovění ústavní stížnosti. Vyvozovat z uvedeného natolik dalekosáhlé důsledky, jako požaduje stěžovatel a zrušit napadená usnesení by bylo projevem přístupu zcela formalistického, který Ústavní soud v principu odmítá. Nejedná se tedy o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost procesu jako celku. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.
Úkolem Ústavního soudu ostatně není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou v oblasti jednoduchého práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, kdy již nezbývá než vyslovit, že došlo i k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. O takový případ se podle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nejedná. Každý jiný postup by nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku činil z tohoto soudu další soudní instanci, fakticky v systému všeobecného soudnictví, což mu nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného důvodu je rovněž bezpředmětný návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu