ECLI:CZ:US:2006:1.US.632.05
sp. zn. I. ÚS 632/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 83/2005-134 ze dne 22. 6. 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 47 C 321/2003-107 ze dne 31. 8. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 83/2005-134 ze dne 22. 6. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 47 C 321/2003-107 ze dne 31. 8. 2004, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 15.800,- Kč s příslušenstvím a povinnost mu nahradit náklady řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že i když byly předchozí rozsudky zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 410/01 ze dne 23. 10. 2003, obecné soudy nerespektovaly toto rozhodnutí a rozhodly stejně jako v předchozích zrušených rozhodnutích. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a že právní závěry, k nimž dospěly, nelze ze zjištěného skutkového stavu dovodit. Nevypořádaly se podle názoru Ústavního soudu s otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při likvidaci státního podniku. Likvidátor státního podniku podle ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném v době převodu pohledávky (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), zpeněží při likvidaci státního podniku majetek prodejem věcí v dražbě. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v ustanovení §10 odst. 1 citovaného zákona. Podle tehdejšího názoru Ústavního soudu ze spisového materiálu nebylo zřejmé, zda se obecné soudy touto otázkou zabývaly.
Obecné soudy v opakovaném rozhodování rozhodly věcně a usoudily, že zákonem vyžadovaný souhlas byl likvidátorovi v daném případě udělen, neboť takovým souhlasem "je právě rozhodnutí ministra průmyslu ČR č. 34/1992 ze dne 28. 2. 1992, konkrétně jeho bod IV, v němž je uvedeno, že jmenovaný likvidátor bude postupovat v souladu s ustanovením §761 odst. 3 obchodního zákoníku a s dalšími právními předpisy, přičemž při likvidaci bude ... majetek prodávat ve veřejných dražbách nebo na základě výsledků veřejných soutěží." Stěžovatel se s tímto závěrem obecných soudů neztotožňuje a tvrdí, že je v rozporu s ustanovením §47b odst. 1 zákona č. 92/1991, je zjednodušující a ve svých důsledcích představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti také konstatuje, že Ústavní soud ve svém předchozím rozhodování měl výše uvedené rozhodnutí ministra k dispozici a k závěru shodnému s nynějšími závěry obecných soudů nedospěl. Stěžovatel tvrdí, že souhlas příslušného orgánu státní správy ke zpeněžení majetku jiným způsobem než veřejnou dražbou tedy nebyl dán, a proto pohledávka vůči němu nepřešla na žalobce. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně rozhodl o odkladu jejich vykonatelnosti.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 47 C 321/2003 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 15.800,- Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení návratné půjčky na vybavení bytu ve výši 20.000,- Kč, kterou získal od s.p. MEOPTA (právního předchůdce žalobce) v roce 1990. Pracovní poměr stěžovatele byl ukončen v roce 1992 a zůstatek půjčky činil 15.800,- Kč. V souvislosti s likvidací státního podniku MEOPTA převzal smlouvou o postoupení pohledávek tuto pohledávku žalobce. Městský soud v Brně žalobě vyhověl platebním rozkazem č.j. 65 Ro 177/95-4 ze dne 6. 2. 1995. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal odpor. Po provedeném řízení Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 47 C 90/95-28 ze dne 9. 7. 1999 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím a uhradit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 12 Co 625/99-48 ze dne 25. 4. 2001 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 410/01 ze dne 23. 10. 2003 byla uvedená rozhodnutí zrušena. Ústavní soud uvedl, že se obecné soudy primárně nevypořádaly s otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při likvidaci státního podniku, jíž se měly zabývat ex officio. Ze spisového materiálu - podle názoru Ústavního soudu - nebylo zřejmé, zda obecné soudy vedly dokazování v tom směru, zda souhlas příslušného orgánu se zpeněžením majetku státního podniku jiným způsobem než prodejem věcí ve veřejné dražbě byl skutečně dán a zda smlouvu o postoupení pohledávek mohl z hlediska svých oprávnění likvidátor v daném případě uzavřít.
Městský soud v Brně po provedeném řízení napadeným rozsudkem č.j. 47 C 321/2003-107 ze dne 31. 8. 2004 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 15.800,- Kč s příslušenstvím. Řízení o 13 % úroku z prodlení za období od 1. 7. 1994 do 14. 7. 1994 zastavil. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí se v souladu se závěry Ústavního soudu zabýval posouzením platnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze státního podniku MEOPTA na žalobce a dospěl k závěru, že tato smlouva byla platná a že likvidátor byl oprávněn prodat majetek státního podniku i na základě výsledků veřejných soutěží. Soud I. stupně dovodil, že souhlas s touto formou prodeje majetku byl dán rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 34/1992 ze dne 28. 2. 1992 a prohlásil, že v žádném předpise není stanoveno, že by souhlas ke zpeněžení majetku jiným způsobem než ve veřejné dražbě nemohl být dán generálně. Dále uvedl, že v případě smlouvy o postoupení pohledávek byla dodržena forma veřejné soutěže. Postoupení pohledávek nebylo v rozporu se smyslem likvidace, k postoupení došlo za úplatu a pohledávky byly postoupeny žalobci, který učinil nejvýhodnější nabídku. Posoudil smlouvu i z hlediska postavení odborového orgánu a dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyla porušena ani pravidla o hospodaření s fondem kulturních a sociálních potřeb.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 12 Co 83/2005-134 ze dne 22. 6. 2005 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, změnil výrok soudu I. stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k závěrům Ústavního soudu - a v návaznosti na rozhodnutí soudu I. stupně a uplatněné odvolací námitky - uvedl, že likvidátor státního podniku MEOPTA postupoval cestou veřejné obchodní soutěže. K tomuto způsobu prodeje majetku - jak dovodil odvolací soud shodně se soudem I. stupně - byl oprávněn na základě rozhodnutí ministra průmyslu č. 34/1992, konkrétně jeho bodu IV., který vyjadřuje určitý, srozumitelný a dostatečný předcházející souhlas příslušného orgánu.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se především zabýval námitkou, že obecné soudy nerespektovaly právní závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 410/01 ze dne 23. 10. 2003. Této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Z výše uvedené rekapitulace soudního spisu vyplývá, že Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, který by je opravňoval k závěru, že je žalobce aktivně legitimován, tj. že smlouva o postoupení pohledávek státního podniku MEOPTA byla platná. Ústavní soud - na rozdíl od tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti - se však v předmětném nálezu nezabýval konkrétním hodnocením jednotlivých důkazů, zejména pak neposuzoval citované rozhodnutí ministra průmyslu ČR. Tato otázka mu v zásadě ani nepřísluší, protože je věcí soudů obecných. Ústavní soud na základě přezkoumání soudního spisu dospěl k závěru, že obecné soudy z citovaného nálezu Ústavního soudu řádně vycházely, jeho závěry realizovaly a v následujícím řízení se spornou otázkou podrobně zabývaly. K této věci vedly další dokazování a provedené důkazy spolu s důkazy provedenými v předchozím řízení dostatečně a ve všech souvislostech zhodnotily. V procesu dokazování obecné soudy respektovaly pravidla vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazy, stanovené v §132 o.s.ř., a jejich postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vyjádřeným v napadených rozhodnutích, totiž, že se zřetelem na ustanovení §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. byl dán souhlas s jiným způsobem likvidace než prodejem ve veřejné dražbě již rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 34/1992 ze dne 28. 2. 1992. Jeho článek IV. stanoví: V souladu s ustanovením §761 odst. 3 výše citovaného obchodního zákoníku jmenuji dnem 29. února 1992 pana Ing. R. K. likvidátorem státního podniku MEOPTA Brno "v likvidaci" se sídlem v Brně. Likvidátor bude postupovat v souladu s ust. §761 odst. 3 obchodního zákoníku a dalšími právními předpisy. Při likvidaci bude likvidátor majetek prodávat ve veřejných dražbách nebo na základě výsledků veřejných soutěží. Obecné soudy výše uvedené ustanovení §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. - které stanoví, že při likvidaci organizací uvedených v b. 1 zpeněží likvidátor majetek veřejnou dražbou, jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem ministerstva - vyložily způsobem, který neodporuje ani smyslu a účelu zákona ani citovaného ustanovení. Z tohoto předpisu není vyvoditelné, že by byl souhlas příslušeného orgánu státní správy zapotřebí ke každému jednotlivému úkonu likvidátora, ale že souhlasu je zapotřebí k jinému způsobu zpeněžení majetku než formou veřejné dražby. Názor vyjádřený v rozhodnutím obecných soudů, že souhlas příslušeného orgánu státní správy může být dán komplexně tím, že tento orgán přímo stanoví další alternativní způsob zpeněžení majetku likvidovaného státního podniku vedle zpeněžení formou veřejné dražby, je srozumitelný, jasný a přesvědčivý a je plně přijatelný i z hlediska ústavněprávního.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
František Duchoň
předseda senátu