ECLI:CZ:US:2006:1.US.644.05
sp. zn. I. ÚS 644/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BIOSAN, spol. s r.o., se sídlem v Hrušovanech u Brna, Žižkova 607, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005, jímž byl ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči č.j. 8 C 913/2003-46 ze dne 31. 3. 2004 tak, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Odvolací soud prý aplikoval jednoduché právo způsobem, který je v příkrém rozporu s jeho účelem a smyslem. Odvolání stěžovatelky do rozhodnutí o nákladech řízení shledal neopodstatněným, aniž se blíže zabýval odůvodněním svého názoru, a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za překvapivé s ohledem na dosavadní stav řízení a stav dokazování, neboť byla v řízení před soudem I. stupně plně úspěšná a soud I. stupně jí náhradu nákladů řízení přiznal, byť podle jejího názoru v nesprávné výši. Právě proto se odvolala.
Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §150 o.s.ř., aniž by dostatečně zjistil podklady pro takové rozhodnutí. Odůvodnění jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, které zčásti nemají oporu v provedených důkazech a z části nemají žádný význam pro posouzení otázky, která je předmětem rozhodnutí.
Stěžovatelka dále tvrdí, že s přihlédnutím k existujícímu procesnímu stavu a s ohledem na námitky uplatněné v odvolání nemohla přepokládat výsledek řízení u odvolacího soudu. Proto by bylo s ohledem na zásadu rovnosti stran spravedlivé, aby jí soud umožnil vyjádřit se k novým důkazům a vyjádřením žalovaného. Odvolací soud jí však toto neumožnil a rozhodl bez jednání.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a aby jí přiznal proti České republice právo na náhradu nákladů právního zastoupení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 913/2003 vedený u Okresního soudu v Třebíči. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a domáhala se zaplacení částky 2.756,- Kč s příslušenstvím z titulu neplacení kupní ceny ve sjednaných splátkách za zboží odebrané žalovaným (deka z koček a 1 ks speciálního povlečení). Okresní soud v Třebíči žalobě vyhověl a uložil žalovanému platebním rozkazem č.j. Ro 1298/2003-10 ze dne 13. 11. 2003 zaplacení požadované částky s příslušenstvím a uložil mu rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 5.250,- Kč. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Podáním ze dne 22. 1. 2004 doplnil právní zástupce stěžovatelky vyúčtování nákladů řízení o přiznání daně z přidané hodnoty ve výši 22 %.
Při ústním jednání dne 29. 3. 2004 rozšířila stěžovatelka žalobu o další nezaplacené částky na celkovou výši 6.890,- Kč s příslušenstvím a požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 600,- Kč za soudní poplatek a 7.320,- Kč včetně DPH na nákladech řízení. Okresní soud v Třebíči žalobě vyhověl a rozsudkem č.j. 8 C 913/2003-46 ze dne 31. 3. 2004 uložil žalovanému zaplatit částku 6.890,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 7.726,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách. Věcně tedy žalobě zcela vyhověl. Náklady řízení v částce 7.726,- Kč zahrnovaly 600,- Kč za zaplacený soudní poplatek a 7.126,- Kč na nákladech právních zastoupení. K těmto nákladům nepřiznal naúčtovanou DPH s odůvodněním, že vyhláška č. 110/2004 Sb. nabyla účinnosti dne 10. 3. 2004 a s odkazem na její článek II ji na daný případ nelze použít. Odvolání do rozsudku soudu I. stupně podala pouze stěžovatelka, která napadla výrok o náhradě nákladů řízení, protože podle jejího názoru jí náleží rovněž účtovaná daň z přidané hodnoty. Po uplynutí odvolací lhůty podal ještě i žalovaný žádost o zproštění povinnosti platit náhradu nákladů řízení s poukazem na své majetkové a sociální poměry. K výzvě soudu doplnil žalovaný standardní dotazník ke zjištění osobních a majetkových poměrů, k němuž doložil - k původní lékařské zprávě - i novou lékařskou zprávu (invalidita pro řadu onemocnění), potvrzení o výši částečného invalidního důchodu a rozpis inkasa s náklady na domácnost.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením č.j. 12 Co 437/2004-72 ze dne 29. 7. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelce ji nepřiznal, současně jí uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 22,- Kč. Odvolacím návrhem nebyl vázán [§212 písm. d) o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř.]. Uvedl, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které odůvodňují použití ustanovení §150 o.s.ř., spočívající jednak v majetkových poměrech a zdravotním stavu žalovaného a jednak i v okolnostech případu. Finanční příjmy žalovaného se pohybují na úrovni životního minima a jeho životní úroveň je značně snížena zdravotními potížemi. Právě nepříznivý zdravotní stav dle obsahu spisu motivoval žalovaného k uzavření kupní smlouvy na odběr zboží, které podle "předsmluvního přesvědčování žalobkyně" mělo vést ke zlepšení jeho zdravotního stavu, a které by si jinak žalovaný vzhledem k jeho ceně a své finanční situaci nikdy nekoupil. Jestliže k tomuto zlepšení dle lékařské zprávy i věrohodných tvrzení žalovaného nedošlo, ač je prokazatelně v propagačním materiálu žalobkyně slibováno, pak jde o okolnosti, které z hlediska dobrých mravů je třeba zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska ust. §150 o.s.ř.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka má nepochybně pravdu v tom, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení a je zapotřebí jim věnovat stejnou pozornost jako rozhodování ve věci samé. Na druhou stranu je však nutno si uvědomit, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti a nevztahují se na ně plně obecné zásady kontradiktorního řízení, jak tomu bezpochyby je při rozhodování o věci samé. V této souvislosti má Ústavní soud na mysli především námitku stěžovatelky, v níž tvrdí, že se v dané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, k němuž neměla možnost se vyjádřit a uvést svá tvrzení a důkazy. Ústavní soud sice ustáleně rozhoduje, pokud jde o tzv. překvapivá rozhodnutí, leč pouze v případech, kdy se jedná o rozhodování ve věci samé, nikoliv při rozhodování o nákladech řízení, kde - jak výše uvedeno - rozhoduje obecný soud z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků řízení. Použití ustanovení §150 o.s.ř. je zcela v pravomoci obecného soudu, který je samozřejmě povinen své závěry a důvody, pro něž tyto závěry přijal, v příslušném rozhodnutí řádně rozebrat a vysvětlit.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se to také v souzené věci stalo.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně postupoval standardní cestou. Prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči zjistil majetkové poměry žalovaného a měl k dispozici vyplněný dotazník, který soud pravidelně pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků používá. Skutečnosti, které žalovaný v dotazníku uvedl, také doložil příslušnými potvrzeními. Odvolací soud na základě těchto skutečností a s přihlédnutím k tomu - jak sám uvedl - že výše náhrady nákladů řízení přesahuje částku, která byla předmětem sporu, náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal. Přitom právem akcentoval výše zmíněné specifikum vedoucí žalovaného (odběratele) k uzavření smlouvy se stěžovatelem (dodavatelem). Ústavní soud v tomto postupu obecného soudu neshledal rozpor s příslušnými právními předpisy, ani nedospěl k závěru, že by byl odvolací soud aplikoval právní předpisy ústavně nekonformním způsobem.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení bez jednání, poukazuje Ústavní soud nejdříve na příslušné procesní předpisy, které takový postup umožňují [§214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. Je sice pravda, že v rámci odvolacího řízení byly blíže doloženy finanční příjmy a zdravotní stav žalovaného, takže - na první pohled - by bylo bývalo třeba provést dokazování k těmto otázkám při jednání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval žalovaný na svůj zdravotní stav, což je podle obsahu spis doloženo lékařskou zprávou z 12. 1. 2004, takže další doklady předložené v odvolacím řízení nemohly pro stěžovatele znamenat úplné novum. Nelze ostatně nevidět, že se v souzené věci jednalo o rozhodování nikoli ve věci samé, ale o nákladech řízení, kdy jinak striktní požadavek na nařízení ústního jednání nelze přeceňovat. Za tohoto stavu věci - a s přihlédnutím ke všem důvodům, pro něž nebyla žalující firmě-stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení - má Ústavní soud za to, že postup odvolacího soudu, který nenařídil jednání, nešel v tomto konkrétním případě tak daleko, že by byl tímto způsobem dosáhl roviny ústavnosti, jak se stěžovatel domnívá.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, jich se dovolává.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
František Duchoň
předseda senátu