ECLI:CZ:US:2006:1.US.647.05
sp. zn. I. ÚS 647/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. J. S., zastoupeného JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze, Ruská 58, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 18 Co 553/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl.11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 18 Co 553/2003.
Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Diplomatickému servisu o určení vlastnického práva změněn k odvolání žalovaného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně a žaloba s návrhem, aby soud určil, že pozemek parc. č. 156 v katastrálním území Bubeneč je ve vlastnictví stěžovatele, byla zamítnuta. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 7. 2003, č.j. 5 C 192/98-213, určil, že pozemek č. parcelní 156 v katastrálním území Bubeneč, obec Praha, je ve vlastnictví žalobce. Vyšel z toho, že žalobce nabyl předmětný pozemek děděním po rodičích na základě odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu z 20. 7. 1946, sp. zn. D VI 232/46, a jeho vlastnictví trvalo bez ohledu na to, že v operátu příslušného katastru nemovitostí byl jako jeho vlastník veden český stát - Diplomatický servis. Soud uvedl, že výměrem bývalého finančního odboru ONV v Praze 6 z 9. 11. 1959, č.j. 16.968/59-Bart, vydaným podle §5 vládního nařízení č.15/1959 Sb., o opatřeních, týkajících se některých věcí, užívaných organizacemi socialistického sektoru, byl do vlastnictví státu převeden z jeho vlastnictví jen dům čp. 279 se stavební parcelou p.č. 154 a zahradou p.č. 155, nikoliv však sporný pozemek. Byl-li tento pozemek veden v dřívější evidenci nemovitostí jako majetek žalovaného, šlo o chybný údaj a stejná chyba se pak promítla v operátu současného katastru nemovitostí pro Prahu - město. Zápis v katastru nemovitostí ohledně sporného pozemku má toliko deklaratorní charakter a žalobce - podle soudu prvního stupně - prokázal naléhavý právní zájem na požadované určení. Žalobce podle názoru obvodního soudu vlastnické právo k pozemku nepozbyl; není prý významné, že žalobce ostatní nemovitosti, které přešly na stát shora uvedeným výměrem, úspěšně restituoval. Soud prvního stupně uzavřel, že stát převzal nemovitost bez právního důvodu a proto se žalobce právem domáhal určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů, neboť věc nespadala do režimu restitučních zákonů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním závěrem. Mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně věc neposoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že sporný pozemek přešel na stát bez právního důvodu. Stalo se tak na základě výměru, leč v něm tento pozemek uveden nebyl. Na takový případ však - podle odvolacího soudu - dopadá ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; žalobce byl oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona a svůj nárok neuplatnil jako nárok restituční. Městský soud v Praze připomněl, že výklad vztahu restitučních předpisů k předpisům obecným vychází z principu právní jistoty a zákonodárce vázal uplatnění restitučních nároků na zákonné lhůty.
S tímto právním hodnocením daného případu se v zásadě ztotožnil i Nejvyšší soud a stěžovatelovo dovolání rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2038/2004, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - k podstatě jejího právního řešení - zejména uvedl, že z hlediska aplikace restitučních zákonů je nutno od sebe odlišovat dva případy převzetí věci státem bez právního důvodu; jednak případ, kdy stát v rozhodném období aplikací v té době platných norem (tedy v rámci "zákonnosti" pojímané v rozhodném období), převzal věc, ačkoliv podle právních předpisů platných v rozhodném období k tomu neměl právní důvod, tedy formou zneužití práva, jednak případ, kdy stát se stal "vlastníkem", resp. "držitelem" věci faktickou okupací, aniž by k převzetí takové věci aplikoval normy platné v rozhodném období, což je prý zkoumaný případ. Taková situace však není v dějinách práva specifikem poúnorového období a může se vyskytnout kdykoliv, za platnosti jakéhokoliv, třeba i demokratického právního řádu; nemůže tedy jít - podle názoru stěžovatele - o majetkovou křivdu ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který je prý zákonem, jehož smysl a účel je v právním řádu úzce vymezen. Lze tedy podle názoru stěžovatele shrnout, že pozemek sice byl převzat bez právního důvodu, avšak nikoliv bez právního důvodu podle ust. §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť stát údajně jednal v omylu. Vzhledem k zápisu vlastnického práva k pozemku v pozemkové knize se totiž domníval, že předmětný pozemek je ve výměru vydaném podle §5 vládního nařízení č.15/1959 Sb., též zahrnut; jednání státu v omylu se v samotné své podstatě liší od případu, kdy stát jedná, přestože mu je známo, že pro jeho jednání nejsou splněny podmínky obsažené v platných právních normách a působí tedy majetkovou křivdu, k jejímuž napravení slouží restituční zákony. Převzetí předmětného pozemku tedy podle stěžovatele nespadá pod režim ust. §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a stěžovatel se proto ve vztahu k tomuto pozemku nepokládá ani za oprávněnou osobu ve smyslu ust. §3 odst. 1 tohoto zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržovat zásady spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Nejvyšší soud k podstatě věci v napadeném rozsudku zejména uvedl, že základní myšlenka jeho postupu v daném případě byla, že již na podzim roku 1938, poté po letech 1945, 1948, a dále v důsledku nápravy křivd po roce 1990, nastaly na území dnešní České republiky zásadní majetkové změny; předpokladem právní jistoty a stability vlastnických vztahů je odmítnutí těch nároků, které mohly být uplatněny v restitučním řízení, uplatněny však nebyly anebo byly uplatněny neúspěšně. Podle názoru Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka stěžovatele, že v případě převzetí věci bez právního důvodu jde o restituční důvod jen tehdy, šlo-li o převzetí věci na základě tehdy platných právních předpisů (byť i v rozporu s těmito předpisy) a že tento důvod nelze vztáhnout na případy tzv. okupace věci. I když se - podle Nejvyššího soudu - judikatura v tomto směru vyvíjí, tuto otázku posuzuje trvale jinak než dovolatel. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. ledna 1997, sp.zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/1998, vyslovil, že o převzetí věci státem bez právního důvodu jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (okupací nemovitosti). Nejvyšší soud poukázal i na to, že rozsudek odvolacího soudu je rovněž v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; velký senát v této věci rozhodoval s ohledem na nejednotnou judikaturu podle §20 odst 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Toto rozhodnutí, publikované pod č. C 218 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, konstatuje: "Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva".
Městský soud v Praze ve svém rozsudku - dovoláním napadeném - také připomněl, že zákon umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl, nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány a z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Uvedený výklad vztahu restitučních předpisů k přepisům obecným vyplývá ze základních principů, charakterizujících Českou republiku jako právní stát a z principu právní jistoty, ze kterého nepochybně vycházel i zákonodárce, jestliže vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat.
Ústavní soud usuzuje - s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu - že se lze s uvedenými závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta, ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. K jejich argumentaci je na místě doplnit, že ke splnění cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci zásadně vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby vždy interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo, v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být kompenzována. To však samozřejmě předpokládá, aby restituent svůj nárok příslušným způsobem ve stanovené zákonné lhůtě uplatnil. Jiná by byla pochopitelně situace, kdyby stěžovatel např. zjevně nebyl osobou oprávněnou podle konkrétního restitučního zákona; stěžovatel sice zastává právní názor, že ve vztahu k předmětnému pozemku oprávněnou osobou není (srov. výše), leč tento názor Ústavní soud nesdílí. Podstatné v případu stěžovatele je totiž to - mimo jiné - že k odnětí předmětné nemovitosti nepochybně došlo jednak v rozhodné době za minulého totalitního režimu, jednak v souvislosti s řízením podle vládního nařízení č.15/1959 Sb. Ústavní soud tedy souhlasí s názorem obecných soudů, že tento případ bylo možné, resp. nutné podřadit pod ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Výklad stěžovatele, vedoucí k závěru, že se daná věc restitucím vymyká, by (odhlédnuto od možné důkazní komplikovanosti) podle přesvědčení Ústavního soudu ve svých důsledcích vedla k nesprávnému zúžení možnosti aplikace příslušného restitučního zákona, tedy k jeho nepřiměřeně restriktivní interpretaci a nikoliv k výkladu adekvátnímu, případně i rozšiřujícímu, které jsou naopak v oblasti restitucí plně na místě.
Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud a dovolací soud v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a z něj vyvodily odpovídající právní závěry. Ústavní stížnost v podstatě spočívá v polemice s dostatečně odůvodněnými právními názory soudů, kterou vede stěžovatel, jenž své námitky proti jejich postupu a právním závěrům opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž - z hlediska ochrany ústavnosti - nelze ze shora uvedených důvodů nic podstatného vytknout.
Jelikož tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu