ECLI:CZ:US:2006:1.US.654.05
sp. zn. I. ÚS 654/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. et. Mgr. Václavem Sládkem, advokátem advokátní kanceláře Sládek & Partners, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. F 127132/2005-1/B 1175, a proti postupu soudu v důsledku tohoto usnesení, spojené s návrhem na zrušení §183i až §183n obchodního zákoníku, a s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DEW-H, a. s., IČ 45241406, se sídlem Krátkého 4/250, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. F 127132/2005-1/B 1175. Stěžovatel dále požaduje, aby bylo Městskému soudu zakázáno, aby pokračoval v porušování "práva a svobody", spočívajícím v zápisu usnesení valné hromady vedlejšího účastníka řízení o přechodu vlastnického práva ke všem ostatním akciím emitovaným vedlejším účastníkem, jejichž vlastníkem není hlavní akcionář, na hlavního akcionáře, do obchodního rejstříku a jeho zveřejnění, a bylo přikázáno, aby obnovil stav před porušením. Stěžovatel se domáhá téhož i cestou vydání předběžného opatření. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení §183i až §183n obchodního zákoníku.
Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. F 127132/2005-1/B 1175, odvolání. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výše cit. usnesení Městského soudu v Praze, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal dne 27. 10. 2005 k Městskému soudu žalobu na neplatnost usnesení mimořádné valné hromady vedlejšího účastníka konané dne 19. 9. 2005. Ústavní soud má za to, že ještě před zahájením tohoto řízení byl stěžovatel oprávněn podat návrh na vydání předběžného opatření, kterým by se v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, aby nenakládal se svými právy, vyplývajícími z §183l odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, jejichž existenci považuje za protiústavní. Takový návrh by byl obsahově shodný s v ústavní stížnosti podaným návrhem stěžovatele na zákaz porušování "práv a svobod" spočívající v zápisu předmětného usnesení valné hromady vedlejšího účastníka řízení do obchodního rejstříku, a příkaz, aby byl obnoven stav před porušením. Ústavní stížnost však nesměřuje proti tomuto zákonem poskytnutému prostředku, ani z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že jej stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil. Ústavní soud je tedy i v souvislosti s návrhem stěžovatele, aby bylo Městskému soudu zakázáno, aby pokračoval v porušování "práva a svobody" nucen konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je ústavní stížnost i v této části nepřípustná.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák. Návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti akcesorickou povahu, proto odmítnutím ústavní stížnosti je odmítnut i návrh na vydání předběžného opatření.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §183i - §183n obchodního zákoníku Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Výše uvedené platí i za situace, kdy Ústavní soud o zrušení totožných ustanovení obchodního zákoníku pod sp. zn. Pl 43/05 již jedná. Ústavní soud proto návrh stěžovatele zrušení ustanovení §183i - §183n obchodního zákoníku podle §43 odst. 2 písmeno b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu