ECLI:CZ:US:2006:1.US.66.03
sp. zn. I. ÚS 66/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 66/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. H. K. a prof. MUDr. P. Z., DrSc., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002 č. j. 22 Cdo 1152/2001-74 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1.2001 č. j. 14 Co 767/2000-59, jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení osobního věcného břemene zřízeného ve prospěch vedlejší účastnice.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a domáhali se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").
V návrhu na zahájení řízení stěžovatelé uvedli, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhali zrušení osobního věcného břemene zřízeného ve prospěch vedlejší účastnice a spočívajícího v právu užívat byt v prvním patře domu č. p. 316 v Z. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím byli zkráceni na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), přičemž toto zkrácení se promítá i do zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku (čl. 11 Listiny). V další části ústavní stížnosti stěžovatelé popsali vývoj sporu, včetně skutečností bezprostředně předcházejících. Zejména uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 4. 1999 č. j. 5 C 21/92-268, jím byl vydán dům č. p. 316 s příslušenstvím a pozemky. Povinnou osobou byl syn vedlejší účastnice a jejího zesnulého manžela, kteří nemovitosti získali v době komunismu a v r. 1984 je na syna převedli; současně s převodem vlastnického práva bylo zřízeno zmíněné věcné břemeno, v roce 1988 došlo k jeho změně. Soud dospěl k závěru, že při nabytí nemovitostí byli vedlejší účastnice a její manžel protiprávně zvýhodněni. Posléze se stěžovatelé žalobou ze dne 15. 2. 2000 domáhali u Okresního soudu v Rokycanech - s odkazem na §151p občanského zákoníku - zrušení věcného břemene. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, zastávaje právní názor, že vydáním předmětných nemovitostí došlo k podstatné změně poměrů a že tato změna vytvořila hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněné. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali dovolání, Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a vyslovil právní názor, že jde o atypický případ, kdy oprávněnou z věcného břemene je bývalá spoluvlastnice nemovitosti, jejíž právní nástupce byl nucen vydat nemovitost oprávněným osobám, přičemž důvodem vydání byla skutečnost, že vedlejší účastnice nabyla dříve vlastnictví k nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, ke kterému došlo při stanovení kupní ceny. Podle Nejvyššího soudu není vydání věci v restituci změnou poměrů, která by mohla vést ke zrušení věcného břemene. Stěžovatelé s právním názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí, protože je omezuje v ústavně zaručeném právu vlastnit majetek. Kromě jiného upozorňují na paradox celé kauzy, když v případě, že by vedlejší účastnice nemovitosti nepřevedla, musela by je vydat jako celek a tento spor by nikdy nevznikl. Pokud by věcné břemeno vzniklo ve prospěch třetí osoby, bylo by třeba ho akceptovat, ovšem nemožnost zániku věcného břemene ve prospěch osoby, která nemovitosti protiprávně nabyla, je popřením smyslu restitučních předpisů. Stěžovatelé nezpochybňují důsledky §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy že věc se vydává se všemi právy a povinnostmi na ní váznoucími, avšak musí existovat způsob, jak zvrátit diskrepanci mezi oprávněním vedlejší účastnice a omezením jejich vlastnického práva.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se ve vyjádření koncentroval na posouzení, zda v tomto sporu jsou dány podmínky pro zrušení věcného břemene soudem na základě §151p odst. 3 občanského zákoníku. Uvedl, že nenastala taková právní skutečnost, která by vyvolala změna poměrů nezbytnou k rozhodnutí o zrušení věcného břemene. K námitce stěžovatelů, že soudy měly přihlédnout k tomu, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která dříve nemovitost nabyla za protiprávního zvýhodnění, uzavírá, že takový nárok není podřaditelný pod §151p odst. 3 občanského zákoníku, hodnotí ho jako nárok svou povahou restituční, který však předpisy neupravují. Nejvyšší soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud poukázal na důsledky §7 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se věc vydá ve stavu, v němž se nalézá ke dni doručení písemné výzvy k vydání povinné osobě. Jestliže právní stav nemovitosti byl k tomuto okamžiku takový, že bylo omezeno vlastnické právo, došlo v souladu se zákonem k vydání nemovitosti zatížené věcným břemenem. Zdůraznil, že stěžovatelé v žalobě na zrušení věcného břemene netvrdili žádné skutkové okolnosti (vyjma skutečností, které byly důvodem pro vydání nemovitostí), jež by představovaly změnu poměrů způsobující hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněné a věcným břemenem. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek, neboť k omezení tohoto práva došlo za podmínek Listinou základních práv a svobod předpokládaných. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože ji považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Z předložených listinných podkladů, zejména z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 C 24/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé doručili dne 17. 2. 2000 k soudu žalobu, kterou se domáhali vydání rozsudku zrušujícího věcné břemeno zřízené ve prospěch vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované). Především tvrdili, že rozhodnutím soudu o vydání domu v řízení vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, který je dán tím, že restituované nemovitosti byly získány vedlejší účastnicí a jejím manželem na základě protiprávního zvýhodnění, kteří je pak převedli na svého syna. Při převodu došlo ke zřízení věcného břemene ve prospěch převodců a tak věcné břemeno vzniklo jako důsledek nespravedlnosti. Z tohoto hlediska je věcné břemeno v hrubém nepoměru k výhodě oprávněné. Podle žalobců byly splněny podmínky pro zrušení věcného břemene, a dále dovodili, že žalovaná nemá nárok na žádnou náhradu, když je zřejmé, že věcné břemeno vzniklo jako důsledek nespravedlnosti, která byla důvodem pro vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť nemá jinou možnost bydlení. Podle listin založených ve spise bylo doloženo, že žalované a jejímu manželovi bylo původně zřízeno věcné břemeno bydlení v bytě situovaném v přízemí domu č. p. 316 v katastrálním území Z., v roce 1988 došlo ke změně předmětu doživotního bydlení na byt v prvním patře tohoto domu. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2000 č. j. 3 C 24/2000-39 rozhodl, že věcné břemeno se zrušuje (bez náhrady). V odůvodnění soud uvedl, že z rozsudků v restitučním sporu vyplývá, že došlo k podstatné změně poměrů a že tato změna vytvořila hrubý nepoměr mezi věcným břemenem, které bylo zřízeno ve prospěch žalované, a její výhodou, která jí z věcného břemene plyne. Proti rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání založené na názoru, že postup soudu byl v rozporu s ustanovením §151p občanského zákoníku, a navrhla zmítnutí žaloby nebo - pokud by věcné břemeno bylo zrušeno - stanovení přiměřené náhrady. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, protože nesouhlasil s provedeným posouzením změny poměrů potřebné k rozhodnutí soudu o omezení nebo zrušení věcného břemene. Odvolací soud nevyloučil, že změnou v osobách oprávněného nebo povinného dojde ke změně poměrů, ta sama o sobě však nepostačuje jako důvod pro omezení nebo zrušení věcného břemene. Poukázal na důsledky §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézá ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě; tímto stavem je nutno rozumět nejen stav materiální, ale i stav právní. Jestliže ke dni podání výzvy byla nemovitost již zatížena věcným břemenem ve prospěch žalované, převzali žalobci vlastnictví omezené tímto věcným právem. Zdůraznil, že žalobci tento právní stav v podstatě respektují, když se domáhají zrušení tohoto právního vztahu žalobou na zrušení věcného břemene. Uzavřel, že důvody pro jeho zrušení nemohou spočívat v okolnostech, které byly důvodem pro postup podle zákona č. 87/1991 Sb.; jiné okolnosti, jimž by byla změna poměrů vedoucí k hrubému nepoměru mezi oprávněním a zatížením, nejsou žalobci tvrzeny.
Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost byla založena na otevřené diformitě, a důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci. K tomu podotkli, že změnou vlastnictví nemovitosti v důsledku vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zcela evidentně vzniká hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, neboť výhoda má základ v jednání, které je důvodem pro vydání nemovitosti; v takovém případě je změna v osobě vlastníka natolik závažnou změnou poměrů, že plně odůvodňuje, aby věcné břemeno bylo zrušeno (takový důsledek je jen logickým důsledkem restituce majetku, která by bez zrušení věcného břemene, jehož existence je následkem prvotní nespravedlnosti, nebyla úplná). Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. V odůvodnění zdůraznil vznik konfliktu oprávněných zájmů, a to zájem na stabilitě věcných práv, zejména věcných břemen, od jejichž zřízení účastníci právem očekávají trvalou úpravu právních vztahů, a zájem na co nejširší obnově restituovaného vlastnického práva. Při řešení konfliktu vyšel z toho, že účelem restitucí je zmírnění křivd, když jejich úplné odstranění není vždy možné a mohlo by někdy vést k novým křivdám. Zdůraznil, že zákon neváže na vydání věci oprávněné osobě zánik věcných břemen, které byly k věci zřízeny poté, co oprávněná osoba (resp. její předchůdce) v době rozhodné pro restituce vlastnictví pozbyla. Pokud by zákonodárce chtěl, aby věcná břemena v důsledku vydání zanikla, stanovil by to výslovně a jinak by formuloval §7 odst. 1 restitučního zákona. Skutečnost, že tak neučinil a projevil vůli k zachování věcných břemen, nelze obcházet tak, že se vydání věci oprávněné osobě prohlásí za změnu poměrů vedoucí ke zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 občanského zákoníku. Výslovně uvedl, že vydání věci oprávněné osobě podle restitučního zákona není změnou poměrů, která by mohla mít za následek zrušení věcného břemene, je pouze změnou vlastníka, která nemůže být důvodem ke zrušení věcného břemene. V další části odůvodnění se zabýval úvahou, zda se do rozhodnutí neměla promítnout okolnost, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která jako spoluvlastnice a předchůdkyně povinné osoby nabyla nemovitost v důsledku protiprávního zvýhodnění. Nicméně, při hodnocení variantních důsledků míry vad při nabytí nemovitosti povinnou osobou (příp. jejím předchůdcem) uzavřel, že ji nelze promítat do §151p odst. 3 občanského zákoníku. Proto ani skutečnost, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která před tím, než věc byla zatížena v její prospěch věcným břemenem, byla vlastníkem této věci, kterou nabyla za podmínek uvedených v §4 odst. 2 restitučního zákona, nic nemění na tom, že vydání věci v restituci není změnou poměrů, která by mohla vést ke zrušení věcného břemene.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů v řízení o zrušení věcného břemene nebylo zjištěno.
Podstata ústavní stížnosti míří do obecné problematiky jedné z konstrukcí nuceného zrušení věcného břemene (rozhodnutím soudu), přičemž úzce navazuje na problematiku restitucí. Na prvním místě je třeba posoudit, zda byly naplněny podmínky pro zrušení věcného břemene soudem podle §151p odst. 3 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout, že pokud vznikne změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněné, věcné břemeno se za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Je patrné, že občanský zákoník předvídá, že práva a povinnosti tvořící obsah věcných břemen nejsou neměnné, v čase se vyvíjejí, proto zákon umožňuje soudu věcné břemeno omezit nebo zrušit (nedojde-li k jeho zrušení dobrovolně). Z uvedené dikce plyne, že předpokladem vydání soudního rozhodnutí o zrušení věcného břemene je kumulativní existence (v době rozhodování soudu) těchto podmínek:
a) změna poměrů,
b) hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného,
c) příčinná souvislost mezi podmínkami sub a) a sub b).
Zákon blíže neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů, která by odůvodňovala změnu úpravy rozsahu a obsahu věcného břemene. Může jí být změna nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu či trvání věcného břemene. Změna poměrů tak představuje poměrně širokou škálu důsledků nejrůznějších právních skutečnostní; musí však nastat až po vzniku věcného břemene. Za změnu poměrů však nelze považovat samu o sobě skutečnost, že došlo ke změně vlastnického práva k nemovitosti, na kterou se věcné břemeno váže, protože jde o typické tzv. právo věcné k věci cizí, v němž je povinnost nerozlučně spojena s vlastnickým právem k zatížené nemovitosti. Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného představuje porovnání práv oprávněného subjektu s povinnostmi zavázaného. Vzhledem k povaze právního vztahu věcného břemene, kdy na jedné straně převládají práva a na druhé straně povinnosti a kdy existuje vždy nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, vyžaduje zákon kvalifikovaný nepoměr, tj. hrubý nepoměr. Zjištění rozsahu hrubého nepoměru je otázkou skutkovou a na jejím posouzení závisí rozhodnutí soudu, zda věcné břemeno omezí nebo zruší. Právně významný je jen takový hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů, z čehož plyne, že byť by došlo ke změně poměrů a je dán i hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nejsou podmínky pro zrušení věcného břemene dány, pokud tento hrubý nepoměr existoval již před změnou poměrů. V posuzované věci lze souhlasit s právním závěrem obecných soudů, že vydání nemovitosti oprávněným osobám, byť jde o změnu vlastníka, představuje relevantní změnu poměrů s ohledem na účel a význam restitucí. Taktéž lze dovodit, že existuje nepoměr mezi oprávněním vedlejší účastnice a povinnostmi stěžovatelů, zejména proto, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo zřízeno bezúplatně. Tento stav však tu již byl před změnou poměrů, o kterou se ústavní stížnost opírá, neboť vznikl současně se vznikem věcného břemene. Samotná restituce vlastnického práva se nijak nepromítla do obsahu zřízeného věcného břemene. Proto Ústavní soud akceptuje závěry odvolacího i dovolacího soudu, že nejsou splněny podmínky stanovené pro zrušení věcného břemene v ustanovení §151p odst. 3 občanského zákoníku, a doplňuje, že oba soudy toto ustanovení interpretovaly ústavně konformním způsobem (byť důsledně nezohlednily širší aspekty změny vlastníka zatížené nemovitosti v důsledku restituce - viz níže, ačkoliv Nejvyšší soud eventuální dopad částečně zvažoval) a že k namítanému zkrácení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani k zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny v tomto soudním řízení nedošlo.
Podle názoru Ústavního soudu si zaslouží pozornost kontext posuzovaného konkrétního omezení vlastnického práva věcným břemenem, a to zejména jeho spojitost s restitučním procesem, resp. vliv restituce na existující právní vztahy. Ústavní soud mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 62). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu, myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, č. 16), v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát proto poskytuje ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zákona č 87/1991 Sb., tomu kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Právě podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 580/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 74), že toto ustanovení je nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Současně Ústavní soud upozornil, že zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.
Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, bude-li ustanovení §4 odst. 2 vykládáno tak, že povinnými osobami jsou na prvním místě ty fyzické osoby, které nabyly věc v rozporu s principy právního státu, tedy buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění; v důsledku vydání věci by těmto osobám zaniklo vlastnické právo. Je proto namístě soudit, že jim zaniká právo "nižšího řádu" (od práva vlastnického odvozené, např. právo odpovídající věcnému břemeni, právo nájmu), jestliže k vydání věci došlo osobami, které se staly povinnými osobami odvozeně (tj. osobami blízkými). Je totiž třeba mít na paměti, že jde o osoby povinné právě z důvodu porušení obecně uznávaných pravidel v procesu nabytí jejich vlastnického práva, a že je proto neodůvodněné, aby byly po provedení restituce chráněny z titulu práva odvozeného od zaniklého vlastnického práva osob blízkých v postavení osob povinných. Skutečnosti, že dochází k zániku takového práva, je nutno přizpůsobit užití adekvátních právních prostředků sloužících k ochraně restituentova vlastnictví (srov. vlastnické žaloby nebo obecná žaloba na určení). Jinými slovy, žaloba na zrušení věcného břemene nemůže být úspěšná v situaci, kdy věcné břemeno již zaniklo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo v samotném řízení o zrušení věcného břemene shledáno žádné z namítaných porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zamítnuta podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.