ECLI:CZ:US:2006:1.US.664.05
sp. zn. I. ÚS 664/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova tř. 16/737, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2005, čj. 30 Cdo 1728/2005 - 58, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004, čj. 20 Co 502/2004 - 41, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2004, čj. 12 C 174/2002 - 30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce, v řízení před obecnými soudy, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost opravit nesprávnost v Ústředním seznamu kulturních památek ČR tak, že ze seznamu vyškrtne nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, dosud vedenou v tomto seznamu pod číslem rejstříku 19036/6-4676. Obvodní soud pro Prahu 1 řízení usnesením zastavil a věc postoupil Ministerstvu kultury. Usnesení obvodního soudu bylo následně potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Obecné soudy všech tří stupňů dospěly k závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 OSŘ, neboť podle §8 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, rozhoduje o zrušení prohlášení věci za kulturní památku Ministerstvo kultury ČR. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí vyšel z ustanovení §7 odst. 1 OSŘ, podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V daném případě nejde ani o jeden z těchto právních vztahů a neexistuje ani žádný zákon, jenž by rozhodování o zrušení prohlášení věci za kulturní památku svěřoval soudům. Citované ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. naopak výslovně svěřuje tuto pravomoc Ministerstvu kultury ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Ta podle něho porušila jeho základní právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel tvrdí, že pravomoc soudů k řešení dané věci vyplývá z §126 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud předmětná nemovitost byla do seznamu státních kulturních památek zapsána v rozporu s dřívějšími právními předpisy, tj. bez právního důvodu, měly to obecné soudy vyhodnotit jako předběžnou otázku, a nikoliv svěřit pravomoc státnímu orgánu. Nelze totiž postavit najisto, že dotčenou nemovitost lze považovat za kulturní památku podle zákona č. 20/1987 Sb. Z toho plyne, že Ministerstvo kultury ČR nemůže vést ani řízení podle příslušného zákona a případně rozhodnout o zrušení prohlášení věci za kulturní památku, neboť v takovémto řízení se zkoumá, zda odpadly důvody památkové ochrany věci, která je předmětem památkové ochrany.
Ve vyjádření, která si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení podle ustanovení §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na své rozhodnutí, poukázal na to, že jde o veřejnoprávní vztah a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze navrhl odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Argumentuje-li stěžovatel tím, že si soudy měly status nemovitosti, jako kulturní památky, posoudit samy jako předběžnou otázku, nešlo by ve skutečnosti o předběžnou otázku ve smyslu §135 odst. 2 OSŘ, ale o samotný předmět řízení, který do pravomoci soudů nespadá.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost není odůvodněná a navrhl její odmítnutí.
Národní památkový úřad souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo kultury ČR ve svém vyjádření dovozuje, že jednání stěžovatele, spočívající v podání žaloby k obecnému soudu, bylo obcházením zákona, tedy zvláštní procedury podle zákona č. 20/1987 Sb., a obecné soudy tedy nemohly rozhodnout jinak než jak rozhodly.
Stěžovatel v replice k uvedeným vyjádřením opětovně zopakoval důvody své ústavní stížnosti a uvedl, že obecné soudy se ve skutečnosti jeho námitkami vůbec nezabývaly. Odkazem na řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku jdou soudy nad rámec stěžovatelova návrhu, neboť toho se stěžovatel vůbec nedomáhal. V řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku se rozhoduje o tom, zda památková ochrana skončí s účinky ex nunc, tedy nikoliv o uložení povinnosti provést opravu v zápisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Všechny tři obecné soudy provedly shodně výklad občanského soudního řádu a zákona č. 20/1987 Sb., který není v rozporu s možným významem tohoto zákona. Není tedy na Ústavním soudu, aby svým případně odlišným právním závěrem o významu obou zákonů nahrazoval právní závěr, ke kterému dospěly shodně všechny tři obecné soudy. Ústavní soud není soudem, jehož úkolem by bylo podrobně přezkoumávat jurisdikční otázky a rozhraničení mezi obecnou justicí a veřejnou správou, event. správní justicí. Stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy. Není proto úkolem, ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry obecných soudů, podle nichž je tato věc předmětem řízení před Ministerstvem kultury ČR, znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je vlastními závěry. Je zjevné, v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, že v jeho věci se obecné soudy nedopustily odepření spravedlnosti, ale dovodily toliko nedostatek své pravomoci. Tím také obecné soudy respektovaly rozhraničení pravomocí mezi mocí výkonnou a mocí soudní. Není konečně ani úkolem Ústavního soudu, aby v této fázi řešil otázky právně-technické povahy, které snáší stěžovatel (zejména nemožnost Ministerstva kultury ČR rozhodnout ex tunc): bude na orgánech státní správy, případně na správní justici, aby tyto otázky vyřešily ústavněkonformním způsobem.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, v §43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základně shora uvedených skutečností dospěl Ústavní k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu