ECLI:CZ:US:2006:1.US.666.05.1
sp. zn. I. ÚS 666/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. L. M., zast. JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, sídlem Puchmajerova 7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.8.2005, č.j. 20 Cdo 1447/2004-87, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti TRANSKOREKTA, spol. s.r.o., sídlem V Zahradách 2108/180, Ostrava, jako vedlejší účastnice, zast. JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, sídlem Dobrovského 10, Praha 7, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se vedlejší účastnici nepřiznává.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ve věci nařízení exekuce na majetek vedlejšího účastníka prodejem nemovitostí, na nichž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo. Ve svém podání tvrdil, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že se Nejvyšší soud zabýval tím, zda lze na jeho návrh připustit soudní výkon rozhodnutí, když shodně s obsahem usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003 dospěl k závěru, že "za den rozhodující pro pořadí soudcovského zástavního práva byl stanoven 24.11.1998". V návaznosti na tento závěr pak soud aplikoval při posuzování obsahu soudcovského zástavního práva ust. §338d odst. 2 obč. soudního řádu. K tomu stěžovatel namítá, že zákonem č. 30/2000 Sb., novelizujícím obč. soudní řád, byla změněna i zákonná úprava soudcovského zástavního práva. Z napadeného usnesení je zřejmé, že zákonná úprava byla aplikována nesprávným způsobem. Na obsah soudcovského zástavního práva vzniklého dnem 24.11.1998 měla být aplikována závazná ustanovení obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Nejvyšší soud tato ustanovení neaplikoval, přičemž z odůvodnění napadeného usnesení ani nelze zjistit, zda tak učinil vědomě nebo zda aplikaci opomenul, neboť si existenci novelizace obč. soudního řádu v dotčených ustanoveních neuvědomil. Pokud je příčinou vadného procesního postupu Nejvyššího soudu právní názor, nelze to z odůvodnění usnesení vůbec zjistit, tj. usnesení je právně nepřezkoumatelné. Stěžovatel se však domnívá, že vada byla způsobena opomenutím existence novelizace, ani tuto domněnku nelze z odůvodnění napadeného usnesení přezkoumatelně ověřit. V takovém případě by však byl stěžovatel vadným postupem soudu vyloučen z aplikace závazných ustanovení obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a z uvedených důvodů se domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníka a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud nepovažuje stěžovatelovu námitku o nepřezkoumatelnosti jeho usnesení za důvodnou. V projednávaném případě totiž interpretoval ustanovení §338d odst. 2 obč. soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. i ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), v souvislostech týkajících se nikoli vzniku soudcovského zástavního práva, ale jeho účinků, které se měly odrazit v posouzení věcné legitimace povinného v exekuci prodejem nemovitostí zatížených soudcovským zástavním právem. Dovodil, že účinky zakotvené v ustanovení §338d odst. 2 obč. soudního řádu ve vztahu k "pozdějšímu vlastníku" nenastanou, bylo-li v rozporu se zákonem zřízeno soudcovské zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví osoby jiné než povinného, a upozornil, že stěžovatel tento závěr nezpochybňuje. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
Vedlejší účastnice upozornila, že k návrhu stěžovatele rozhodoval o stejné právní otázce Nejvyšší soud dvakrát, jednou při návrhu na nařízení exekuce, jednou při návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. V případě návrhu projednávaného pod č.j. 21 Cdo 1815/2004 Nejvyšší soud stěžovateli vyhověl, v případě projednávané ústavní stížnosti bylo dovolání zamítnuto. V tomto smyslu si posteskla nad nepředvídatelností soudního rozhodnutí a nad tím, jak Nejvyšší soud reálně naplňuje jednu ze svých funkcí - sjednocování zákonnosti. Dále vedlejší účastnice zdůraznila, že právně relevantní skutečnosti, které se týkají předmětné věci, jsou daleko rozsáhlejší, než uvádí stěžovatel. Vedlejší účastnice má na mysli zejména skutečnost, že obligačním dlužníkem stěžovatele je úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., předchozí vlastník nemovitostí, ke kterým se váže předmětné soudcovské zástavní právo, které bylo vymazáno na základě složení ceny věci vedlejší účastnicí. Má zato, že výmazem z katastru nemovitostí zanikla možnost realizace soudcovského zástavního práva (přitom odkazuje na vztah obecných občanskoprávních předpisů ke speciálním předpisům konkurzního práva). Vlastní právní argumentaci stěžovatele považuje za vadnou, přitom upozorňuje na přechodné ustanovení č. 1 k zákonu č. 30/2000 Sb., podle kterého se tento zákon použije i pro řízení započatá podle předchozích právních předpisů, pokud dále není uvedeno jinak; vedlejší účastnice tvrdí, že dále jinak uvedeno není. Rozdílné řešení stejné otázky různými senáty Nejvyššího soudu vnímá jako problém, avšak má za to, že řešení formulované v napadeném usnesení je z hlediska procesní ekonomie logičtější. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, zejména se zřetelem k tomu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je z hlediska procesního práva naprosto perfektní, navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vyjádření účastníka i vedlejší účastnice zaslal Ústavní soudu stěžovateli k případné replice. Stěžovatel možnosti repliky ve stanovené lhůtě nevyužil.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že v předmětném řízení Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24.7.2003, č.j. 91 Nc 10170/2002-27, nařídil na majetek povinné (tj. vedlejší účastnice) exekuci prodejem zástavy. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.11.2003, č.j. 10 Co 1376/2003-59, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tak, že povinná není věcně legitimována, neboť nemovitosti nabyla (a k vkladu práva došlo) před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, tj. před 24.11.1998. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
Po posouzení předložených listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. K zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže je stěžovateli upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. tento soud bezdůvodně odmítá jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně zůstává v řízení delší dobu nečinný), event. je mu upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelova práva domáhat se uspokojení svých nároků. Naplnění podmínek úspěšnosti nároku, v posuzovaném případě pro význam soudcovského zástavního práva pro výkon rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti, je záležitostí obecných soudů. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s právními závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu, pokud jde o existenci předepsaných podmínek a též o aplikaci příslušných ustanovení obč. soudního řádu o působení vůči nabyvateli (v tomto smyslu je odůvodnění napadeného usnesení dostačující). Jestliže s těmito právními závěry stěžovatel polemizuje, je jeho názor nesprávný, protože odmítá vzít v úvahu, že není možné aplikovat úpravu účinnou do 31.12.2000, neboť jde o exekuční řízení zahájené až po tomto datu, tudíž na obsah soudcovského zástavního práva byla správně aplikována nová právní regulace, tj. §338d odst. 2 obč. soudního řádu. Na tom nic nemůže změnit ani rozdílná judikatura různých senátů Nejvyššího soudu, na kterou upozornila vedlejší účastnice.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti uplatnila vedlejší účastnice právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si hradí účastník nebo vedlejší účastník sám, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, byla vedlejší účastnice úspěšná. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zejména zohlednil poměrně nízkou náročnost a malý rozsah právního zastoupení vedlejší účastnice.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu