ECLI:CZ:US:2006:1.US.672.05
sp. zn. I. ÚS 672/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Státní léčebné lázně Bludov, státní podnik, sídlem Lázeňská 572, Bludov, zast. Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem, sídlem Hlavní 283/2, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, č.j. 30 Cdo 2191/2005-33, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, č.j. 1 Co 51/2005-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2004, č.j. 23 C 72/2004-5, za účastni Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Katastrální úřad pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště v Šumperku, sídlem Americká 2, Šumperk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jimiž bylo rozhodováno o jeho žalobě, kterou se domáhal, aby byl zrušen záznam v katastru nemovitostí. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že mu bylo dne 13.5.2002 doručeno rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož se vydávají konkrétní pozemky v kat. úz. Bludov. Stěžovatel se domnívá, že toto rozhodnutí pouze stanovilo, že jisté osoby jsou vlastníky, a nikoliv, že uvedené pozemky se jinému vlastníkovi odebírají. Podstatou podané žaloby a všech opravných prostředků je skutečnost, že katastrální úřad zbavil svým rozhodnutím (zápisem) stěžovatele majetku tím, že podle §2 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. provedl svým rozhodnutím a o své vůli záměnu vlastníků nemovitostí, aniž v rozhodnutí pozemkového úřadu bylo stanoveno, že majetek se stěžovateli jakýmkoliv způsobem odebírá. Podle názoru stěžovatele je nerozhodující, zda zápis do katastru nemovitostí je rozhodnutím, jak tvrdí on, nebo není, jak tvrdí rozhodující soudy. Stěžovatel se domnívá, že v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má právo domáhat se u soudu kontroly, zda jeho právo nebylo porušeno a zda katastrální úřad postupoval v souladu se zákonem a soud je povinen toto jeho tvrzení posoudit, ale nikoliv odmítnout jako nedůvodné. Na tento případ lze vztáhnout i čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože má stěžovatel za zřejmé, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, navrhl, aby usnesení byla zrušena.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Z listinných podkladů připojených k návrhu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u krajského soudu domáhal vydání rozsudku, na základě kterého by došlo ke zrušení záznamu v katastru nemovitostí, dále se domáhal vydání předběžného opatření, kterým by novým vlastníkům byla zakázána jakákoliv dispozice s dotčenými nemovitostmi. Žalobu odůvodnil tím, že mu bylo dne 7.6.2004 doručeno oznámení o provedení záznamu o změně vlastnického práva na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, přičemž podle jeho názoru měl být proveden duplicitní zápis, nikoliv změna vlastnictví. Krajský soud žalobu napadeným usnesením odmítl, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Přitom vyšel z právního názoru, že na provedení záznamu se nevztahuje správní řád, při jeho provedení se nevydává žádné rozhodnutí. Záznam tedy nevykazuje znaky správního rozhodnutí, je úkonem katastrálního úřadu, tudíž ho nelze napadnout žalobou podle §244 a násl. obč. soudního řádu. Krajský soud dodal, že záznam v katastru není autoritativním rozhodnutím, kterým by bylo vlastnické právo nově konstituováno. Pokud by katastrální úřad následně shledal, že záznam byl proveden špatně, případně by došlo ke změně rozhodnutí, na základě kterého byl záznam proveden, nic nebrání v tom, aby provedený záznam byl opraven. Připomenul, že žalobce může zvolit pro ochranu svých tvrzených práv jiný postup. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud shledal nedůvodným. V odůvodnění konstatoval, že podle §244 obč. soudního řádu může být tatáž věc projednána v občanském soudním řízení, rozhodl-li orgán moci výkonné (event. jiný orgán, tzv. správní orgán) o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, a zopakoval, že v tomto případě nešlo o to, že by katastrální úřad rozhodl podle zvláštního zákona, neboť nejde o rozhodnutí, ale o úkon, který žádný vznik, změnu nebo zánik práva nepřivodil. Ještě vrchní soud dodal, že žalobou bylo možné napadnout rozhodnutí pozemkového úřadu; katastrální úřad jen splnil svou povinnost provést záznam na základě tohoto rozhodnutí, aniž by mohl jakkoliv přezkoumávat jeho věcnou správnost. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s názorem, že záznam nevykazuje znaky správního rozhodnutí, že není jen administrativní formalitou, že má závažné konstitutivní účinky. Nejvyšší soud, s odvoláním na příslušná zákonná ustanovení, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, proto ho zamítl. V odůvodnění, mimo jiné též konstatoval, že záznam nemá pravotvorné (konstitutivní) účinky, na jeho provedení se nevztahuje správní řád (v této záležitosti poukázal též na judikaturu Ústavního soudu), při provedení se nevydává žádné rozhodnutí, že na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu nebo soudu (nejde-li o nicotný právní akt), které nemá vady, je katastrální úřad povinen záznam provést.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a shledal, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu, včetně přezkumu rozhodnutí správních orgánů soudem, Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se ochrany svého tvrzeného vlastnictví, musí k tomu však zvolit adekvátní právní prostředky, nikoliv umanutě setrvávat na nesprávných právních názorech. Stěžovatel se totiž nehodlá smířit s obecně přijímanou povahou zápisu do katastru nemovitostí záznamem plynoucí z výslovných zákonných ustanovení. Je nesprávné, aby se kdokoliv domáhal zrušení záznamu, je přípustné domáhat se zápisu (příp. výmazu) příslušných práv k evidovaným nemovitostem, a to buď formou konstitutivního vkladu nebo formou deklaratorního záznamu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň,
předseda senátu