ECLI:CZ:US:2006:1.US.674.03
sp. zn. I. ÚS 674/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. L., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou v Praze 18 - Letňany, Beranových 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1170/2004-226 ze dne 21. 12. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 282/2003, 26 Co 281/2003-187 ze dne 20. 8. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 13 C 882/2001-149 ze dne 30. 10. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 282/2003, 26 Co 281/2003-187 ze dne 20. 8. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně č.j. 13 C 882/2001-149 ze dne 30. 10. 2002, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že právní vztah mezi ním a oběma žalovanými není právním vztahem podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., pokud jde o dům čp. 255 a pozemek parc. č. 1858/1 (původně 242) v k. ú. a obci Pečky. Podáním ze dne 26. 1. 2005 rozšířil stěžovatel ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1170/2004-226 ze dne 21. 12. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatele k porušení ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v podstatě v následujících skutečnostech:
Porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny spatřuje v tom, že mu soudy svými rozhodnutími znemožnily výkon vlastnického práva. Předmětné nemovitosti byly jeho právním předchůdcům odňaty protiprávně a násilným způsobem. Obecné soudy nerespektovaly skutečný stav věci a jejich právní závěry jsou s tímto stavem v extrémním nesouladu. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože hodnocení důkazů, které provedly, neodpovídá zásadám stanoveným v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř."), a z odůvodnění jejich rozhodnutí zřetelně nevyplývá ani vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z něho vyvodily. Uvedené námitky stěžovatel uplatnil i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru dovolací soud na základě dostatečného důkazního materiálu mohl dospět k závěru, že se v souzené věci jedná o otázku zásadního právního významu, kterou se měl zabývat.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 882/2001 vedený u Okresního soudu v Kolíně a dále vycházel i z vlastního (souvisejícího) spisu sp. zn. IV ÚS 634/03.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 634/03 Ústavní soud zjistil, že dne 14. 1. 1992 podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a žádal, aby Okresní soud v Nymburce uložil odpůrci společnosti TONA, a. s., Pečky, povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti čp. 255 v Pečkách se stavební parcelou č. kat. 242, zapsaných ve vložce č. 446 k. ú. Pečky. Tvrdil - jako závětní dědic ideální poloviny předmětných nemovitostí svého právního předchůdce J. L. - že nemovitosti přešly do vlastnictví československého státu rozhodnutím finančního odboru rady ONV v Poděbradech ze dne 30. 1. 1960 na základě ustanovení §5 vládního nařízení č. 15/1959 Ú. l. a že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 17. 3. 1960 přešly do správy národního podniku TONA v Pečkách, aniž by byla původním vlastníkům poskytnuta náhrada. Nalézací soud návrh stěžovatele rozsudkem ze dne 25. 2. 1994 č. j. 8C 42/92-123 s odvoláním na znalecký posudek zamítl; z něho vyplynulo, že předmětná stavba není stavbou původní, ale stavbu novou, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, takže se podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nevydává, ale přísluší za ni finanční náhrada. Odvolání stěžovatele bylo založeno na nesouhlasu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku; stěžovatel byl přesvědčen, že se nejedná o novou stavbu, nýbrž o stavbu adaptovanou. Dne 3. 3. 1998 Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 72/98-172 ze dne 3. 3. 1998 rozsudek soudu I. stupně potvrdil; ztotožnil se se stanoviskem v něm vysloveným, že původní stavba zanikla a byla nahrazena stavbou novou, a to bez ohledu na znění stavebního povolení a neexistenci demoličního výměru, neboť rozhodný je faktický stav. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením č. j. 23 Cdo 1636/98-204 ze dne 20. 8. 1998 jako nepřípustné odmítl. Ústavní stížnost napadající rozsudek odvolacího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu IV. ÚS 301/98 ze dne 16. 11. 1998. Dne 27. 11. 1998 ministerstvo financí podle ustanovení §14 zákona č. 403/1990 Sb. poskytlo stěžovateli peněžní náhradu ve výši 199.052,- Kč. Dne 29. 2. 2000 Okresní soud v Nymburce usnesením zamítl návrh na obnovu řízení došlé dne 31. 3. 1999, ve kterém stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí finančního odboru ONV v Poděbradech ze dne 30. 1. 1960 směřovalo proti F. L., tj. proti zemřelé fyzické osobě, a proto vlastnictví předmětných nemovitostí nemohlo nikdy přejít na stát. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že stěžovatel - podle právního názoru soudu - nedodržel tříměsíční lhůtu podle ustanovení §230 odst. 1 občanského soudního řádu, která počíná běžet od doby, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodu obnovy nebo kdy jej mohl uplatnit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel znal obsah rozhodnutí finančního odboru ONV už při podání návrhu na vydání nemovitostí na základě restitučního zákona, uplynula uvedená lhůta marně.
Poté stěžovatel zahájil nové kolo soudního řízení. Dne 28. 3. 2001 podal u Okresního soudu v Kolíně žalobu na určení vlastnictví, jíž se domáhal, aby soud určil, že J. L. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny výše uvedených nemovitostí. Svůj návrh odůvodňoval tím, že vlastnické právo k těmto nemovitostem státu nikdy nevzniklo, protože v rozhodnutí ze dne 30. 1. 1960 byl jako spoluvlastník "vyvlastňované" nemovitosti označen F. L., který zemřel dne 13. 1. 1956 a jehož vlastnické právo přešlo téhož dne na dědice J. L., který následně závětí veškerý svůj majetek odkázal stěžovateli. Svá tvrzení doložil stěžovatel předmětným rozhodnutím, usneseními Státního notářství v Poděbradech o vypořádání dědictví ze dne 23. 3. 1959 a 13. 1. 1956 a výpisem z katastru nemovitostí, podle kterého je J. L. zapsán jako vlastník ideální poloviny zmiňovaných nemovitostí. Okresní soud v Kolíně dne 24. 6. 2002 rozsudkem č. j. 10C 428/2001-52 žalobu zamítl s tím, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tento typ žaloby má preventivní význam a je uplatnitelný tam, kde je právo ohroženo a kdy by se bez tohoto určení stalo nejistým; v případě, že právo již porušeno bylo, je na místě žaloba na plnění. Mimoto právní postavení stěžovatele bylo pravomocným rozhodnutím v restitučním řízení postaveno najisto tak, že není vlastníkem předmětných nemovitostí. V podaném odvolání stěžovatel tvrdil, že co se týká jeho naléhavého právního zájmu, bez určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nelze provést dodatečné vypořádání dědictví. Krajský soud v Praze dne 5. 2. 2003 napadený rozsudek potvrdil (rozsudek č. j. 20Co 479/2002-75), neboť se ztotožnil s názorem v něm vysloveným o neexistenci právního zájmu na určení vlastnictví právního předchůdce stěžovatele; pokud šlo o zpochybnění přechodu vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem, konstatoval, že vlastníkem stavby stěžovatel být nemůže, poněvadž tato (stavba) již neexistuje, a vlastnictví k pozemku vyřešily soudy v předchozích řízeních jako předběžnou otázku tak, že i pozemek se stal vlastnictvím státu. Dovolání, kterým stěžovatel napadl tento rozsudek, bylo dne 30. 9. 2003 usnesením Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1639/2003-101 jako nepřípustné odmítnuto. Citované rozsudky Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 6. 2002, Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 a Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 napadl stěžovatel ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud dále zjistil ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 13 C 882/2001, že souběžně s předchozím řízením podal stěžovatel u uvedeného soudu další žalobu, jíž se domáhal určení, že "vztah mezi žalobcem F. L. ... na straně jedné a žalovanými Tonou, a.s., Pečky, Chvalovická 326, a Ministerstvem financí ... na straně druhé není právním vztahem ve smyslu ustanovení z.č. 403/1990 Sb., pokud se týká nemovitostí - domu čp. 255 a stavební parcely č. 1858/1 (původně 242) dosud zapsanými na LV č. 1032 v k.ú. Pečky, obec Pečky u Katastrálního úřadu v Kolíně, neboť ani jeden ze žalovaných ani jejich právních předchůdců nikdy pravoplatně nenabyl vlastnictví k tomuto majetku a současně žalobce, respektive jeho právní předchůdci, nikdy tohoto vlastnictví nepozbyli. Mezi majetkovými subjekty neexistuje, pokud se týká výše zmíněných nemovitostí, ani jakýkoliv jiný, právně podložený vztah". Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem č.j. 13 C 882/2001-149 ze dne 30. 10. 2002 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonem stanovenou podmínku ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., protože nemá právní zájem na požadovaném určení. Uvedl, že právo stěžovatele nebo jeho postavení není nejisté, naopak je najisto postaveno pravomocně skončenými restitučními řízeními, vedenými pod sp. zn. 8 C 42/92 u Okresního soudu v Nymburce. V těchto řízeních uplatnil stěžovatel restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí jako univerzální dědic po svém právním předchůdci a jeho nároku nebylo vyhověno, neboť původní stavba byla demolována a kulturní dům tam postavený je stavbou novou. Stěžovatel se tedy nestal na základě restitučních předpisů vlastníkem a vzniklo mu pouze právo na vyplacení finanční náhrady, která mu byla skutečně vyplacena ve výši 360.283,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 26 Co 281/2003-187, 26 Co 282/2003 ze dne 20. 8. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Skutková zjištění soudu I. stupně považoval za správná a pro účely posouzení existence naléhavého právního zájmu stěžovatele za úplná. Prohlásil, že námitka stěžovatele, že skutkové závěry soudu I. stupně nemají oporu v podstatné části provedeného dokazování, není důvodná. Soud I. stupně skutková zjištění učinil z listin, které buď předložil stěžovatel sám nebo vyplývají z obsahu spisového materiálu, který se kryje s rozhodnými skutečnostmi vylíčenými stěžovatelem v řízení před soudem I. stupně. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda určovací žaloba v konkrétním znění na určení neexistence právního vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo jakéhokoliv jiného právního předpisu, týkajícího se předmětných nemovitostí, je způsobilá poskytnout ochranu stěžovatelovu tvrzenému vlastnickému právu či učinit právně jistým jeho postavení. Odvolací soud dovodil, že takovou možnost tato žaloba neposkytuje. Existuje-li pravomocně skončené soudní řízení, v němž bylo konstatováno, že nárok stěžovatele vyplývá ze zákona č. 403/1990 Sb. a tento nárok byl podle citovaného zákona řešen určitým způsobem (finanční restitucí), bylo právní postavení stěžovatele v restitučním řízení postaveno na jisto. V restitučním řízení bylo současně pravomocně rozhodnuto o tom, že nedochází k restituci vlastnického práva oprávněné osoby a nelze proto ani tvrdit, že by bylo stěžovatelovo právo bez navrhovaného určení ohroženo. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1170/2004-226 ze dne 21. 12. 2004 odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že nebyla vymezena otázka zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud ve svém mimořádném prostředku řešit. Všechna citovaná rozhodnutí vydaná v tomto naposledy uvedeném řízení jsou tedy napadena touto projednávanou ústavní stížností.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitky stěžovatele směřují proti právním závěrům, které obecné soudy v napadených rozhodnutích vyslovily. Stěžovatel tvrdí, že nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování a že lze tedy dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, jež z něho vyvodily. Ústavní soud těmto námitkám stěžovatele nepřisvědčuje, protože přezkoumáním předmětného spisu dospěl k závěru, že skutkový stav byl v průběhu opakovaných soudních řízení zjištěn dostatečně a uceleně. Obecné soudy při provádění dokazování a zejména pak při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř. Jejich postup a rozhodování byl aplikací podústavního práva způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Jde o rozhodnutí jasná, logická, přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
K vymezení pojmu naléhavého právního zájmu odkazuje Ústavní soud na nález ve věci III. ÚS 17/95. Podle něho o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým; to znamená, že u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by mohl být objektivně v již existujícím právním vztahu ohrožen, případně by mohl být pro své nejisté postavení vystaven konkrétní újmě. Určovací žaloba má tedy preventivní povahu, směřuje k poskytnutí právní ochrany před porušením žalobcova práva, a proto nemá své místo tam, kde je možno použít žalobu na plnění; naléhavý právní zájem pak není dán, neboť právní postavení žalobce není určovací žalobou napevno postaveno a nezabrání se následné žalobě na plnění. Za tohoto stavu nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit závěrům napadených rozsudků, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení, že mezi ním a žalovanými není právní vztah podle zákona č. 403/1990 Sb. To proto, že tato otázka byla již pravomocně vyřešena v předchozím restitučním řízení, z kterého je zřejmé, že vlastnické právo stěžovatele restituováno nebylo a byla mu poskytnuta náhrada finanční; neexistuje zde (vlastnické) právo stěžovatele, které by mohlo být porušeno.
Ústavní soud považuje za vhodné znovu zdůraznit - stejně jako učinil IV. senát v usnesení sp. zn. IV. ÚS 634/03 ze dne 8. 4. 2004 - že v případě neúspěchu v restitučním řízení není možné zahájit další řízení, které oklikou směřuje k témuž (vydání předmětných nemovitostí), byť z jiného právního důvodu. Výsledek pravomocně skončeného restitučního řízení nelze tímto způsobem zvrátit, neboť veškeré námitky měl stěžovatel uplatnit již v rámci tohoto dřívějšího řízení a tam dosáhnout nápravy tvrzených pochybení soudu, ať již cestou vyjádření a námitek v řízení před soudem I. stupně či prostřednictvím opravných prostředků. To, že si stěžovatel zřejmě nepovšiml některých nyní namítaných skutečností, jde k jeho tíži, neboť on je osobou, která má dbát na svá práva a podávat námitky a návrhy, zvlášť jestliže měl k dispozici kvalifikovaného právního zástupce. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval výhradami stěžovatele ke znaleckým posudkům týkajícím se novosti stavby, dále neexistencí demoličního výměru, nesrovnalostmi ve stavebním povolení a kolaudačním rozhodnutí; prostor pro jejich zkoumání byl toliko v restitučním řízení.
Ústavní soud na základě posouzení napadených rozhodnutí i řízení, jim předcházejících, dospěl k závěru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani právo na ochranu vlastnictví, jichž se dovolává, porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu