Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 21.06.2006, sp. zn. I. ÚS 689/05 [ nález / GÜTTLER / výz-4 ],paralelní citace: N 126/41 SbNU 575 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.689.05
Právní větaVrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že žádné odůvodnění odvolání předloženo nebylo, což objektivně neodpovídá skutečnosti. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Bylo by pak nerozhodné, zda se odůvodnění odvolání dostalo včas do sféry dispozice příslušného senátu vrchního soudu, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu.
ECLI:CZ:US:2006:1.US.689.05
sp. zn. I. ÚS 689/05NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 21. června 2006 sp. zn. I. ÚS 689/05 ve věci ústavní stížnosti P. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 č. j. 2 Cmo 294/2005-122, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání.Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 294/2005-122 ze dne 27. 9. 2005 se zrušuje.Odůvodnění:I.Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 294/2005-122 ze dne 27. 9. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 37 Cm 13/2003-105 ze dne 7. 6. 2005. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel včas písemné odvolání bez odůvodnění. Následně se rozhodoval, zda bude v řízení pokračovat. Dne 15. 8. 2005 bylo do kanceláře jeho právního zástupce doručeno usnesení, jímž bylo stěžovateli uloženo doplnit podané odvolání ve lhůtě 10 dnů od doručení, tj. do 25. 8. 2005. V té době až do 1. 9. 2005 včetně čerpal právní zástupce stěžovatele dovolenou. Po nástupu do práce dne 2. 9. 2005 zjistil, že je ve spise "založeno usnesení" a urychleně vyhotovil odůvodnění odvolání, které dne 5. 9. 2005 podal faxem soudu prvního stupně. Písemné odůvodnění odvolání spolu s omluvou za opožděné podání a se žádostí o zaslání výzvy k zaplacení soudního poplatku předal do podatelny soudu dne 7. 9. 2005. Dne 11. 10. 2005 bylo stěžovateli doručeno napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto, neboť přes výzvu soudu nebylo odvolání odůvodněno.Stěžovatel nahlédnutím do spisu zjistil, že v něm není založeno jeho faxové odůvodnění odvolání a že odůvodnění odvolání s omluvným dopisem je založeno až za napadeným usnesením odvolacího soudu. Odůvodnění odvolání bylo sice odvolacímu soudu doručeno soudem prvního stupně dne 9. 9. 2005, ale do dne rozhodování vrchního soudu nebylo ve spise založeno. Odvolací soud tak rozhodoval na základě neúplného spisu. Stěžovatel tvrdí, že v ustanovení §43 odst. 2občanského soudního řádu není uvedeno, že podání nelze doplnit "po uvedené lhůtě". Je pouze stanoveno, že není-li opraveno anebo doplněno a v řízení nelze pokračovat, soud podání odmítne. Odvolací soud se nezabýval doplněným odvoláním, které mu bylo postoupeno soudem prvního stupně dne 9. 9. 2005, i když o odvolání rozhodoval až dne 27. 9. 2005. Postup odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele nesprávný a bylo jím zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. S upuštěním od ústního jednání vyslovil souhlas.II.Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil za určující, že žalovaný (stěžovatel) po výzvě soudu - přes poučení o důsledcích - neodstranil vady odvolání ve lhůtě soudem stanovené. Jinak se nevyjádřil. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník, který uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K věci samé uvedl, že stěžovatel, který podal včas blanketní odvolání, si musel být vědom své povinnosti jej řádně doplnit o všechny zákonem vyžadované obsahové náležitosti. Namítaná okolnost, že Vrchní soud v Praze rozhodoval bez založeného opožděně podaného doplnění odvolání nemůže na stavu věci nic změnit. Odvolací soud rozhodl zcela správně, jestliže odvolání odmítl, neboť s marným uplynutím procesní lhůty musí být spojeny zákonem předvídané procesní důsledky v zájmu ochrany právní jistoty dotčených účastníků. Dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.III.K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 37 Cm 13/2003 vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Ze spisu zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 37 Cm 13/2003-105 ze dne 7. 6. 2005 byl doručen právní zástupkyni stěžovatele dne 8. 7. 2005 (doručenka na č. l. 116). Právní zástupkyně stěžovatele - s poukazem na čerpání dovolené - podala blanketové odvolání dne 22. 7. 2005, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 26. 7. 2005 (č. l. 117). V tomto odvolání bylo výslovně uvedeno, že je stěžovatel doplní do 8. 8. 2005. Vzhledem k tomu, že v uvedené lhůtě nebylo odvolání doplněno, vyzval soud prvního stupně stěžovatele usnesením č. j. 37 Cm 13/2003-119 ze dne 12. 8. 2005, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil podané odvolání ve specifikovaných bodech; v závěru usnesení byl stěžovatel poučen, že nebudou- li odstraněny vady (nebo neúplnost) bránící pokračování v odvolacím řízení, odvolací soud podle §43 odst. 2 a §211 odvolání odmítne. Usnesení bylo doručeno do kanceláře právní zástupkyně dne 15. 8. 2005 (doručenka na č. l. 119). Po uplynutí stanovené lhůty předložil soud prvního stupně dne 29. 8. 2005 spis odvolacímu soudu - Vrchnímu soudu v Praze, jemuž byl spis doručen dne 31. 8. 2005 (č. l. 120). Dále je ve spise zařazeno usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 294/2005-122 ze dne 27. 9. 2005, jímž bylo odvolání odmítnuto. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stěžovatel na výzvu soudu prvního stupně k doplnění odvolání nereagoval, a proto bylo odvolání odmítnuto. Toto usnesení bylo doručeno do kanceláře právní zástupkyně dne 11. 10. 2005 (doručenka na č. l. 123). Následně, po usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2005, je v předmětném spise na č. l. 124 založen průvodní dopis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 9. 2005, jímž zasílá odvolacímu soudu odůvodnění odvolání stěžovatele. Na č. l. 125 až 129 je založen přípis právní zástupkyně a odůvodnění odvolání. Podání soudu prvního stupně bylo doručeno soudu odvolacímu dne 9. 9. 2005. Ve spise není založeno tvrzené faxové podání stěžovatele.IV.Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.Ústavní soud na základě spisu i námitek uvedených v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil především v tom směru, že se nezabýval podaným doplněním odvolání a posouzením, zda jsou dány důležité důvody, které by omluvily nesplnění uložené povinnosti ve stanovené soudcovské lhůtě. Ze spisu - z datování jednotlivých podání a přípisů - je patrno, že doplněné odůvodnění původního blanketního odvolání bylo doručeno odvolacímu soudu v době 18 dnů před jeho rozhodováním o odvolání. Nic proto nebránilo tomu, aby odvolací soud k tomuto podání zaujal své stanovisko a o opožděném podání rozhodl. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že žádné odůvodnění odvolání předloženo nebylo, což objektivně neodpovídá skutečnosti. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Bylo by pak nerozhodné, zda se odůvodnění odvolání dostalo včas do sféry dispozice příslušného senátu vrchního soudu, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu.Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.Pro úplnost je namístě konstatovat, že významnou příčinou uvedené situace však byla nedostatečná pozornost věnovaná této věci na straně stěžovatele. Především sama právní zástupkyně v původním blanketním odvolání uvedla, že odůvodnění odvolání doplní ve lhůtě do 8. 8. 2005. Soud prvního stupně dal stěžovateli možnost tento závazek splnit a teprve poté, kdy v této lhůtě - bez jakékoli omluvy - nebylo odvolání doplněno, vyzval ho výše uvedeným usnesením k doplnění odvolání o specifikované body ve stanovené lhůtě. Současně také stěžovatele poučil o následcích, jestliže vady podání nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny. Usnesení s výzvou k doplnění odvolání bylo doručeno do kanceláře právní zástupkyně. Právní zástupkyně má zajisté možnost čerpat dovolenou, avšak v rámci řádné péče o právní věci svých klientů má učinit taková opatření, aby dodržela povinnosti, které jí v souvislosti s těmito právními věcmi vzniknou. Stěžovatel současně navrhoval i odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Tomuto návrhu však Ústavní soud nevyhověl, protože napadené usnesení zrušil.Ústavní soud od ústního jednání se souhlasem účastníků upustil, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu Ve smyslu §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 689/05. Ústavní soud v této věci rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto odvolání (podané v tzv. blanketové podobě) stěžovatele proti prvostupňovému rozsudku, neboť nebylo ve stanovené lhůtě doplněno. Výrok Ústavního soudu (většinové stanovisko) je založen na zjištění, že vrchní soud vycházel z toho, že žádné odůvodnění odvolání nebylo předloženo, což objektivně neodpovídá skutečnosti, protože předloženo bylo, i když daleko po lhůtě a v době rozhodování vrchního soudu nebylo založeno ve spise. Podle mého názoru však zjištěný skutkový stav nemá ústavněprávní relevanci a ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, protože nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti připomínám, že občanský soudní řád v §205 odst. 1 vymezuje obsahové náležitosti odvolání; zařazuje mezi ně též odvolací důvody, tj. odůvodnění podaného opravného prostředku. Již tímto ustanovením je vyjádřen zákonodárcův záměr směřující k vytvoření předpokladů pro rychlé a efektivní vyřízení soudního sporu. Na realizaci tohoto záměru se musí podílet též účastníci řízení plněním zákonem stanovených povinností. Již samotné podání blanketového odvolání je porušením §205 občanského soudního řádu, které by s sebou mělo nést příslušné nepříznivé následky. Za určitý projev beneficia lze považovat postup zaměřený na odstranění vad odvolání (§209 ve spojení s §43 občanského soudního řádu). V posuzovaném případě soud takový zákonný postup dodržel a stanovil stěžovateli usnesením dostatečně dlouhou lhůtu k odůvodnění blanketového odvolání, bylo jen na účastníkovi, resp. jeho právní zástupkyni, aby výzvu soudu splnil, příp., pokud chtěla čerpat dovolenou, aby její splnění zajistila. Navíc, když sama právní zástupkyně v podaném blanketovém odvolání uvedla, že odůvodnění odvolání doplní ve lhůtě, kterou si sama stanovila - postup soudu, stanovení nové lhůty podle §209 občanského soudního řádu, následoval až po uplynutí této "dobrovolné" lhůty. Nemo turpitudinem suam allegare potest.Pochybení soudu podle disentující soudkyně nedosáhlo do ústavní roviny a neznamenalo pro stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces.