ECLI:CZ:US:2006:1.US.691.04
sp. zn. I. ÚS 691/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele B.J., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 624/2004, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp.zn. 4 To 355/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2003, sp.zn. 6 T 287/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 624/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp.zn. 4 To 355/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2003, sp.zn. 6 T 287/2002.
Citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 3 písm. c) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že počátkem měsíce září roku 1995 převzal v B. od O.K. finanční hotovost ve výši 1.100.000,- Kč, která byla určena k zakoupení pozemku - parcely č. 1771 a 1772 v k.ú. H. dle smlouvy ze dne 8. 9. 1995, příslušný pozemek však nekoupil a s finančními prostředky disponoval v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny, neboť je vložil k datu 5. 9. 1995 do firmy O., kde byl v té době společníkem a tyto byly použity jako provozní kapitál, čímž způsobil poškozenému O.K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a k peněžitému trestu 100.000,- Kč; podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 10 měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený O.K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný B.J. a poškozený O.K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2003, sp.zn. 4 To 355/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatelovo dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soud v Brně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 624/2004, odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti úvodem shrnul vývoj daného případu a vyjádřil se i k otázce zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť tvrdil, že mu nebylo řádně doručeno výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto. K věci samé zejména uvedl, že za jednu z hlavních procesních chyb soudu I. stupně i soudu odvolacího považuje nedostatečné zjištění skutkového stavu, nedostatečně provedené dokazování, vadné hodnocení provedených důkazů a s tím související chybnou právní kvalifikaci.
Pochybnosti o skutkovém stavu věci prý existovaly a byly vyjádřeny již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 3Tz 36/2001, kterým byla věc vrácena k novému prošetření a rozhodnutí "po předchozím zastavení věci". Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku - podle stěžovatele - uložil orgánům činným v trestním řízení doplnit řízení zejména o doklady o účetnictví společnosti O., po provedení svědeckého výslechu M.B. - nového majitele této společnosti a o nový výslech svědka Š. a svědka L., zejména k tvrzení obviněného stěžovatele ohledně informace o původu částky 1.100.000,- Kč, kterou stěžovatel vložil do majetku společnosti. Orgány činné v trestním řízení však podle názoru stěžovatele pokyny Nejvyššího sodu nesplnily a dokazování ve stanoveném rozsahu nedoplnily.
Stěžovatel dále prohlásil, že ve věci došlo k chybnému hodnocení důkazů, zejména pokud jde o výpověď poškozeného K. Soud prvního stupně prý tvrdí, že sporné skutečnosti, uváděné poškozeným k náhradě škody, jsou otázkou, která má význam pouze z hlediska adhezního řízení, a že tyto skutečnosti nemají vliv na vlastní podstatu trestního jednání obžalovaného. Tím prý soud pochybil, neboť měl výpověď svědka K. a jeho osobu hodnotit komplexně a neoddělitelně; pokud je svědek nevěrohodný v otázce náhrady škody, nelze o něm tvrdit, že je věrohodný v otázce viny. Stěžovatel dále připustil, že přijal od poškozeného částku 1.100.000,- Kč na zakoupení pozemku. Tuto částku sice na zakoupení tohoto pozemku nepoužil a investoval ji do společnosti O., s čímž však poškozený - podle stěžovatele - vyslovil souhlas a uzavřel smlouvu o půjčce na tuto částku mezi poškozeným jako věřitelem a společností O., jako dlužníkem. Firma O., dne 21. 4. 1997 tuto půjčku i s úrokovým navýšením v celém rozsahu uhradila a na základě toho vystavil poškozený doklad o úhradě dluhu. Tento svůj příjem - podle stěžovatele - poškozený pravděpodobně nikdy nepřiznal a příslušnou daň finančnímu úřadu neodvedl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z procesního, resp. formálního hlediska, je nutno úvodem konstatovat, že Ústavní soud přijal ústavní stížnost k přezkumu a uznal ji za podanou ve lhůtě, stanovené pro její podání. Podstatné je, že stěžovateli byly v době podání ústavní stížnosti řádně doručeny jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i usnesení odvolacího soudu, proti kterým, obsahově vzato, se ústavní stížnost vymezuje. Existují-li pochybnosti o správnosti formálního doručení usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli, bylo by podle názoru Ústavního soudu příliš tvrdé vykládat tuto situaci, na kterou stěžovatel sám upozornil, k jeho tíži a ústavní stížnost odmítnout. Mimo to, i kdyby snad stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvedené usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, nenapadl, nemělo by to - s ohledem na ust. §72 odst. 4, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - vliv na přípustnost ústavní stížnosti (situace by byla samozřejmě jiná, pokud by bylo dovolání Nejvyšším soudem zamítnuto). Obsah napadeného usnesení je stěžovateli ostatně zjevně znám, neboť je Ústavnímu soudu následně zaslal. Pro úplnost lze uvést, že proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, resp. proti důvodům, pro které bylo rozhodnuto uvedeným způsobem, stěžovatel ani blíže podrobněji neargumentuje; podstata námitek obsažených v ústavní stížnosti směřuje výlučně proti závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé.
Co se tedy týče podstaty zkoumaného případu, Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady (zejména se samotnými napadenými rozhodnutími), shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud žádné relevantní pochybnosti.
V daném případě se odvolací soud bezvýhradně ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně. V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení v tomto směru zejména uvedl, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu zjistil skutkový stav věci způsobem, že o něm ani odvolací soud neměl pochybnosti.
Soud prvního stupně ve svém přesvědčivě odůvodněném rozsudku k podstatě věci mj. uvedl, že obhajoba stěžovatele byla vyvrácena především výpovědí poškozeného O.K., který jednoznačně, a to jak v přípravném řízení tak u hlavního líčení uvedl, že peníze, jež prostřednictvím svého známého pana P. předával stěžovateli, byly určeny výhradně na koupi pozemku od rodiny B. Za tím účelem obžalovanému stěžovateli podepsal plnou moc k jednání o koupi a sám se již na podpisu vlastní kupní smlouvy nepodílel. Poškozený také jednoznačně uvedl, že mu nebylo v tomto okamžiku známo, že stěžovatel svoji polovinu kupní ceny nemá k dispozici, neboť ten jej stále ujišťoval, že jednání ve věci koupi pozemku jsou úspěšná. O tom, že stěžovatel ve skutečnosti jeho peníze vložil bez jeho vědomí a v rozporu s původní dohodou do firmy O., se dozvěděl až v prosinci 1995 v sídle firmy, kde stěžovatel tuto skutečnost vysvětlil tak, že společnost byla ve finanční tísni a peníze potřebovala. Poté, co poškozený žádal o okamžité vrácení těchto peněz, jej měl stěžovatel nejprve žádat o odklad s tím, že mu peníze do roka vrátí; následně však z firmy odešel a poškozený sám se stal společníkem. Také motivy následného vstupu poškozeného do společnosti vyznívají podle soudu zcela logicky; jednalo se mu totiž o naději, že jeho prostředky mu budou případným úspěšným podnikáním firmy v budoucnu vráceny. Pokud jde o vrácení částky 1.100.000,- Kč, poškozený nepopírá, že mu ze společnosti O. byla v průběhu roku 1997 vyplacena nejprve částka 1.000.000,- Kč, avšak uvádí, že tyto peníze nebyly od stěžovatele, nýbrž že to byly prostředky za to, že firmě O. ručil za bankovní úvěry. Kromě této částky obdržel ještě 400.000,- Kč, k níž se v přípravném řízení vyjádřil tak, že se jednalo o část dluhu stěžovatele, konkrétně o navýšení z tohoto dluhu, zatímco u hlavního líčení "již taktéž uvedl", že se jednalo pouze o splátku za propadlé bankovní záruky. Otázka této náhrady škody má však podle prvého soudu již význam pouze z hlediska adhezního řízení, leč tyto skutečnosti nemají vliv na vlastní podstatu trestního jednání stěžovatele, jak vyplývá i z dále uvedeného hodnocení důkazů.
Pokud jde o věrohodnost poškozeného K., prvý soud neshledal žádné skutečnosti, které by zásadně jeho věrohodnost snižovaly a které by snad měly vést k závěru, že jeho výpověď je jako celek účelová a tendenční. Jeho výpověď je totiž podpořena jednak důkazy listinnými, např. plnou mocí k jednání ve věci koupi pozemku, dále pak dokladem o výběru částky 1.100.000,- Kč ze dne 5. 9. 1995, i k tomu se vztahující výpovědí svědka Z.P. Obhajobu stěžovatele vyvrací a současně verzi poškozeného podporuje zejména výpověď svědka Z.Š., tedy dalšího bývalého společníka firmy O. Z jeho výpovědi - podle soudu prvního stupně - vyplynulo, že jemu i společníkovi L. stěžovatel od počátku tvrdil, že peníze, které vkládá v hotovosti do firmy, jsou jeho, a že byly zaúčtovány do firmy již ke dni 5. 9. 1995. O tom, že by se jednalo o peníze poškozeného, nebo že by za ně měl být koupen ve skutečnosti pozemek, nic nevěděl a nevěděl to ani další společník pan L. Teprve později z faxů, které četli, v nichž se jednalo o komunikaci mezi obžalovaným a poškozeným, pochopil, že peníze jsou ve skutečnosti poškozeného. Když se tuto skutečnost poškozený dozvěděl, "měl být zděšen", sám před svědkem opakoval, že peníze dal stěžovateli výhradně na nákup pozemku a požadoval jejich vrácení. Přitom ani svědku Š., ani L. nebyl stěžovatel schopen tuto situaci vysvětlit a tato skutečnost nakonec vedla k jeho vyloučení z firmy, neboť, jak svědek uvedl, společníci měli obavy, že opět přijde s penězi někoho cizího, nechtěli mít ostudu a firmu takto zlikvidovat.
Krajský soud v Brně se zabýval - mimo jiné - konkrétní námitkou stěžovatele, protestující proti neprovedení opětovného výslechu svědka Š. a výslechu svědka B.
V této souvislosti lze připomenout, že obecný soud je povinen a současně také oprávněn řádně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost, jakož i reálnou možnost provedení návrhů stran na doplnění dokazování; z toho však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které např. obžalovaný navrhl, resp. jejichž provedení považuje ze svého subjektivního hlediska za potřebné. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - je jednou ze základních povinností obecných soudů. Krajský soud v Brně k této stěžovatelově námitce zejména uvedl, že nelze vytýkat orgánům přípravného řízení a potažmo i soudu, že tito svědci nebyli vyslechnuti. Podle odvolacího soudu je totiž zřejmé, že soud prvního stupně vyvinul maximální snahu o provedení těchto důkazů, k realizaci však nedošlo z objektivních důvodů. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisového materiálu (spis Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 287/2002), po svědkovi B. bylo Policií ČR pátráno, nebylo však zjištěno, kde se zdržuje. Pokud jde o svědka Š., ten podle zjištění policie odcestoval do A., chyběl na něj jakýkoli kontakt a nebylo známo, kdy se hodlá vrátit. Soud tedy rozhodoval na základě důkazů, které měl k dispozici; ty pro závěry o vině stěžovatele plně dostačovaly, jak soudy právem dovodily.
Podle mínění krajského soudu nelze vytýkat soudu prvního stupně ani to, že v otázce viny stěžovatele vychází mimo jiné i z tvrzení poškozeného jako svědka a že na druhé straně jeho tvrzení "stran rozhodování o náhradě škody nerespektuje". Podle odvolacího soudu dochází v justiční praxi běžně k situacím, kdy výpověď svědka z části odpovídá objektivně zjištěné realitě a zčásti se s ní rozchází, např. z důvodů svědkova omylu. V případě svědka K. pak soud v podstatě konstatoval, že důkazní situace neumožňovala jednoznačný závěr pro přiznání nároku. Soud prvního stupně však při svém rozhodování o vině neměl k dispozici jako důkaz pouze výpověď svědka K., nýbrž i jednoznačnou výpověď svědka Š., s níž obhajoba vůbec nepolemizuje. Dále odvolací soud mj. uvedl, že pokud soud prvního stupně v dané důkazní situaci vycházel z prvotní výpovědi svědka L. a nikoliv z jeho výpovědi u hlavního líčení, je to jeho výlučným právem jako orgánu hodnotícího důkazy.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě, se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Napadené rozsudky jsou logické a přesvědčivé, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry, které z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám, zpochybňujícím hodnocení provedených důkazů ve věci, je třeba dále z obecného hlediska - mimo již shora konstatované - připomenout, že hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se tedy nelze ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že by zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy chybně. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ostatně, podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů provedené obecnými soudy nepřehodnocuje, a to zásadně ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval.
K námitce stěžovatele, že soudy nedoplnily řízení o veškeré úkony, požadované v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu (srov. výše), nutno z obecného hlediska připomenout, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se perfekcionisticky celým předcházejícím řízením, sestavovat inventář různých formálních pochybení a řízení takto kontrolovat, resp. předělávat, ale autoritativně posoudit, zda řízení proběhlo v souladu s principy, zakotvenými v předpisech nejvyšší právní síly a zda pod tímto zorným úhlem obstojí zejména napadená rozhodnutí, která vedla k odsouzení stěžovatele. Ústavní soud totiž není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Podle přesvědčení Ústavního soudu se - vzhledem k veškerým výše podrobně popsaným relevantním okolnostem případu - nelze ztotožnit ani s názorem stěžovatele, že by orgány činné v trestním řízení nesplnily pokyny Nejvyššího soudu vyplývající z jeho dřívějšího rozsudku (sp. zn. 3 Tz 36/2001), pokud jde o dokazování ve věci.
Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že žádné ústavněprávní pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu, jenž odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle příslušných ustanovení trestního zákona. Je přiměřený stupni nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost, osobním poměrům stěžovatele i možnostem jeho nápravy. Soud prvního stupně rovněž dostatečně zohlednil, že stěžovatel dosud nebyl soudně trestán a že jeho osoba i okolnosti případu dovolují, aby mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen.
Rovněž v závěrech napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud nijaké pochybení; proti tomuto usnesení, jak je již zmíněno výše, ostatně stěžovatel ani blíže neprotestuje, neboť podstata námitek v ústavní stížnosti směřuje proti závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci samé.
Ústavní stížnost v zásadě spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými právními závěry soudů; stěžovatel své námitky proti postupu a závěrům obecných soudů opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle přesvědčení Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic skutečně podstatného vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu