ECLI:CZ:US:2006:1.US.708.05
sp. zn. I. ÚS 708/05
Usnesení
I. ÚS 708/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. I. K., zast. JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, č.j.25Cdo 40/2005-171, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2003, č.j. 22 Co 48/2003-134, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jimiž bylo rozhodováno ve věci náhrady škody. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12.11.2002, č.j. 10 C 7/2001-90, byla zamítnuta její žaloba se žádostí, aby byl vedlejší účastník uznán povinným zaplatit jí 2 500 000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 21.5.2001 do zaplacení. Napadeným rozsudkem městského soudu byl prvostupňový rozsudek potvrzen, stěžovatelka proti němu podala dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatelka žalobou uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp.zn. 11 C 195/94, neboť ji soud nepřibral jako účastníka řízení, v důsledku čehož již nadále nemohla bydlet v bytě, ačkoli se stala jeho spolunájemcem ze zákona. V další části stěžovatelka popsala vývoj sporu ohledně užívacího práva k předmětnému bytu, a to mezi jejím manželem a jeho dřívější manželkou, který skončil exekučním vyklizením bytu manželem a spolu s ním, jako příslušník jeho domácnosti, i stěžovatelkou. Postup při rozhodování soudu považuje stěžovatelka za nesprávný úřední postup a domáhá se náhrady škody ve výši ceny obdobného bytu. Rozsudek soudu považuje za zcela nulitní a zastává právní názor, že takové rozhodnutí, v němž nebyla účastníkem, není nutno rušit, protože z pohledu jeho nulity je na ně nutno pohlížet jako na rozhodnutí neexistující. V žádném případě se stěžovatelka neztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že odvolací soud postupoval správně, když uvedl, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je okolnost, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno. Podle názoru stěžovatelky byla v předmětném řízení porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu deklarované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a došlo též k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, podle nějž má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. U těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud její stížnosti vyhověl, konstatoval porušení ústavně zaručených práv a zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek městského soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny,Úmluvy a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Z listinných podkladů poskytnutých stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o žalobě na náhradu škody, která měla být stěžovatelce způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, č.j. 11 C 195/94-62. Soud vyšel ze zjištění, že tímto rozsudkem bylo zrušeno právo společného nájmu B. K. a P. K. k bytu v Praze 8, dalším nájemcem byla určena B. K. a P. K. byl uznán povinným byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování. Proti rozsudku podal P. K. odvolání týkající se i účastenství v řízení, odvolání bylo jako opožděné odmítnuto. P. K. i stěžovatelka podali proti tomuto rozhodnutí dovolání; dovolání P. K. bylo zamítnuto, dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla účastnicí ani vedlejší účastnicí řízení, proto bylo její dovolání odmítnuto jako podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Po těchto zjištěních obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 58/1969 Sb., když rozsudek nebyl zrušen a nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (poukázal na fakt, že stěžovatelka mohla do řízení přistoupit jako vedlejší účastník, což neučinila, ač nejpozději od 2.4.1996 věděla, že se řízení koná). Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, pro stručnost na ně odkázal a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, a otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly v dané věci v rozporu s hmotným právem.. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání a po podrobné analýze příslušných ustanovení zák. č. 58/1969 Sb. dospěl ke zjištění, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení bylo v rozporu s hmotným právem, a právní námitky vyslovené v dovolání nejsou významné pro věc samu ani pro soudní praxi, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. V odůvodnění Nejvyšší soud vysvětlil v čem jsou stěžovatelčiny právní vývody a názory nesprávné (zejména str. 5 a str. 6, první odstavec, odůvodnění napadeného usnesení), především její omyl v hodnocení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 jako nulitního (nicotného).
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se náhrady údajné škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Je však notorietou, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů. V daném případě jde o vznik škody, nesprávný úřední postup a kauzální nexus mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Důkazní břemeno ohledně existence předpokladů nese poškozený. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že v daném případě nedošlo k takovému nesprávnému úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, který by byl příčinou vzniku škody v majetkové sféře stěžovatelky. Ze skutkových zjištění provedených obecnými soudy je patrný laxní přístup stěžovatelky v hájení svých tvrzených práv ve sporu před Obvodním soudem pro Prahu 8, přičemž v předmětném sporu evidentně nehodlá vzít na vědomí, že svých práv a právem chráněných zájmů se může domáhat zákonem stanovenými instrumenty a snaží se zatvrzele vnutit soudům vlastní představy o způsobech ochrany (typicky v hodnocení účinků rozsudku o zrušení společného nájmu bytu).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu