ECLI:CZ:US:2006:1.US.710.05.1
sp. zn. I. ÚS 710/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 70, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 442/2005, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2004, sp.zn. 52 T 67/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil i všechna rozhodnutí tomuto rozsudku předcházející, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 442/2005, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2004, sp.zn. 52 T 67/2004.
Stěžovatel uvedl, že rozsudkem ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005, rozhodl Městský soud v Praze o jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2004, sp.zn. 52 T 67/2004, tak, že tento rozsudek zrušil v části, jíž byl odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele podle ust. §256 odst. 1 písm. a) trest. zák. a tím i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle ust. §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znova rozhodl, že stěžovatel jako statutární orgán (jednatel) společnosti TRANSITSERVIS, spol. s r.o., IČO 15269370, se sídle Praha 4, Štúrova 3, vybral prostřednictvím platební karty z účtu vedeného u Citibank, a.s., v době od 9. 11. 2000 do 7. 5. 2001 peněžní prostředky společnosti TRANSITSERVIS, spol. s r.o. ve výši 336.700,- Kč, které použil pro svoji potřebu, ačkoliv si byl vědom existence věřitelů společnosti a toho, že odstraněním vybraných peněz nebudou moci být uspokojeny pohledávky věřitelů společnosti TRANSITSERVIS, spol. s r.o., z ostatního majetku společnosti, případně že tím bude toto uspokojení alespoň částečně zmařeno, zejména když poté dne 9. 5. 2001 pod sp. zn. 59 K 33/2001 byl Městským soudem v Praze prohlášen konkurz na majetek této společnosti, jejímž jménem jednal, přičemž přihlášené pohledávky věřitelů v konkurzním řízení přesahovaly 11 milionů Kč, čímž spáchal pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zákona k §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Za tento trestný čin a za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který nebyl podle §147 odst. 1 tr. zákona tímto zrušením dotčen, byl stěžovateli podle §147 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně mu bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil uhradil neodvedenou daň a dlužné pojistné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že při posuzování trestnosti jednání, spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona prý nejde pouze o to, zda obžalovaný jako statutární orgán zaměstnavatele měl k dispozici nějaké potřebné prostředky, nýbrž také a především o to, zda právě tyto potřebné prostředky a v jaké výši získal do své dispozice srážkou ze mzdy zaměstnanců. Při určení výše jednotlivých dlužných částek pojistného a daní soud údajně vycházel z výpovědí zaměstnanců FÚ a jednotlivých pojišťoven a jimi předložených listinných podkladů, z nichž zjistil výši povinných plateb, které měly být stěžovatelem jako zaměstnavatelem v období října r. 2000 odvedeny, když o správnosti těchto vyčíslení není pochyb. Vzhledem k neexistenci kompletních účetních dokladů společnosti, kdy finanční úřad v této situaci přistoupil k výpočtu dlužné daně na základě pomůcek (jak to umožňuje správcům daně zákon), považoval soud i výši dlužné daně vyčíslené finančním úřadem za dostatečně a správně zjištěnou, přičemž od částky daně, kterou měl stěžovatel jako zaměstnavatel odvést, byly odečteny částky, které v průběhu r. 2000 fakticky odvedl. Podle názoru stěžovatele se tedy soud I. stupně v rámci dokazování řádně nezaměřil na zjištění, zda společnost TRANSITSERVIS, s. r.o., skutečně srazila svým zaměstnancům zálohy na daň z příjmu ze závislé činnosti, resp. též odpovídající částky pojistného na sociální a zdravotní pojištění a na státní politiku zaměstnanosti, a zejména v jaké výši tyto zálohy srazila. V tomto směru podle stěžovatele pochybil i soud odvolací, proti jehož rozsudku ústavní stížnost zejména směřuje, neboť uvedenému názoru stěžovatele nepřiznal relevanci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady v dané věci, zejména s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005, shledal, že tento soud, jakož i ostatní obecné soudy rozhodující v dané věci, postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá - jak je již shora zmíněno - v námitkách stěžovatele, který polemizuje především se závěry Městského soudu v Praze, ale v podstatě i se závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 a Nejvyššího soudu, se kterými nesouhlasí z pohledu skutkových zjištění i právního odůvodnění. Zejména v tomto směru soudům vytýká, že se prý v rámci dokazování nedostatečně zaměřovaly na zjišťování, zda společnost TRANSITSERVIS, s.r.o., jejímž byl stěžovatel statutárním orgánem, srazila svým zaměstnancům zálohy na daň z příjmu ze závislé činnosti, resp. též odpovídající částky pojistného na sociální a zdravotní pojištění a na státní politiku zaměstnanosti.
K této otázce Městský soud v Praze - jehož rozsudek je pro daný případ stěžejní a který stěžovatel podle odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i podle jejího petitu napadá především - mj. uvedl, že v souladu s platnou judikaturou (např. R 30/2001) se soud prvního stupně zabýval rovněž tím, zda měl zaměstnavatel k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. zda příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil. Zjistil přitom, že činnost obžalovaného skončila k 31. 10. 2000, kdy došlo k uzavření prostoru kanceláři a skladu majitelem prostor, u něhož vznikl značný dluh na nezaplaceném nájemném, přičemž od té doby již nebyly žádné mzdy propláceny z důvodu nedostatků finančních prostředků a nebyly tudíž prováděny ani srážky příslušných částek. Tímto okamžikem tedy obvodní soud omezil časové období a výrazně oproti obžalobě zkrátil dobu, po kterou se měl obžalovaný stěžovatel trestné činnosti dopouštět. Stejně tak oproti podané obžalobě posunul počátek období, po které se měl stěžovatel trestné činnosti dopouštět a vzal v úvahu pouze dobu, kdy nehradil vůbec žádné částky.
Podle městského soudu nemůže obstát ani obhajoba obžalovaného, že odvody povinných plateb byly pouze "v režii" účetní Ing. M. Soud poznamenal, že jde o obvyklou obhajobu obžalovaných, kteří jsou jedinými jednateli společností, ačkoli je jednoznačné, že jsou těmi, kdo fakticky disponovali finančními prostředky té které společnosti a sami rozhodovali o tom, kdy a za jakým účelem budou použity. Účetní byla pouhým zaměstnancem; zpracovávala podklady pro odvody předmětných plateb, ovšem o tom, zda budou částky fakticky zaplaceny, nerozhodovala. Pokud jde o vytýkaná použití tzv. pomůcek zejména finančním úřadem, je podle městského soudu třeba uvést, že obžalovaný stěžovatel jakožto jednatel daňového subjektu měl břemeno tvrzení a také břemeno důkazní vůči daňovému správci. Stěžovatel však vzniklé pochybnosti neodstranil ani nevyvrátil a v takových případech je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem.
Tyto závěry obstojí podle názoru Ústavního soudu i z ústavněprávního hlediska. Pokud obecné soudy - jak je ze shora uvedeného zřejmé - zjistily, že stěžovatel příslušné částky v určitém období srážel, ale řádně neodváděl, nelze než uvedené jednání kvalifikovat jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti. Nezbývá než znovu připomenout, že obecný soud je povinen a současně také oprávněn řádně zvážit, které důkazy je třeba ve věci provést; hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je poté jednou ze základních povinností obecných soudů a jak je již shora zmíněno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší měnit hodnocení důkazů, dostatečných pro spravedlivé posouzení věci a řádně procesně získaných.
Ústavní soud se dále zaměřil na argumentaci městského soudu ve vztahu k dalšímu trestnému činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, tedy k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, i když proti těmto závěrům stěžovatel v zásadě v ústavní stížnosti nijak výrazně neprotestuje. Ústavní soud je však veden zásadou posuzování jednotlivých případů z co možno nejvíce komplexního hlediska, jež jediné může vést ke zjištění, zda řízení před příslušnými orgány veřejné moci probíhalo v souladu s ústavními předpisy.
Podle závěrů Městského soudu v Praze ani v tomto případě nejsou pochybnosti o tom, že obžalovaný úmyslně vyvedl ze společnosti finanční prostředky tím způsobem, že je vyzvedl prostřednictvím platební karty z účtu společnosti, k němuž měl jako jediný dispoziční právo. Podle odvolacího soudu nemůže obstát obhajoba obžalovaného stěžovatele v tom směru, že by nevěděl, že tyto prostředky patří, resp. mohou patřit do konkurzní podstaty. Stěžovateli bylo dobře známo, že společnost, jejímž byl jediným jednatelem, má značné finanční problémy (dle přihlášek věřitelů v přezkumném řízení činily jejich pohledávky více než 11.000.000,- Kč) a ode dne, kdy došlo k uzavření prostoru kanceláří a skladu majitelem prostor pak věděl, že nemá přístup do kanceláří společnosti ani ke zboží, umístěnému ve skladu, tudíž, že činnost společnosti končí. Počátkem roku 2001, před prohlášením konkurzu, mu byly zasílány výzvy konkurzním soudem, aby sdělil některé informace a zaslal podklady, tyto výzvy však zcela ignoroval a nepřebíral, a to ani na adrese sídla společnosti, ani v místě svého bydliště a poslední finanční prostředky vybral pouhé dva dny před prohlášením konkurzu. Ani u veřejného zasedání nebyl stěžovatel schopen - podle městského soudu - relevantně se vyjádřit k účelnosti vynaložených finančních prostředků v jím provedeném vyúčtování a trval na tom, že prostředky použil pro společnost. Potvrdil, že mu byla známa neuspokojivá situace ve společnosti, na druhou stranu však prý očekával úhradu dluhu od VZP a uložené finanční prostředky měl i v zásobách, takže předpokládal, že bude možné splácet dluhy. Svědek Čermák (správce konkurzní podstaty) však vyvrátil obhajobu stěžovatele, který tvrdil, že mu odevzdal řádně vedenou knihu jízd a dále vyvrátil účelnost i samotnou existenci dalších údajných výdajů, které měl stěžovatel z vybraných prostředků vynaložit. Kromě toho uvedl, že pohledávky společnosti činily pouze 102.000,- Kč a o údajném dluhu VZP ve výši kolem 10 milionů Kč mu není nic známo. Z toho vyplývá, že ani odvolací soud nemohl přistoupit na obhajobu obžalovaného, která spočívala v tomto případě v tvrzení, že peněžní prostředky, které vybral z účtu společnosti, k němuž měl jako jediný dispoziční právo, užil ve prospěch společnosti.
I s těmito závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě, je možné se z ústavněprávního hlediska ztotožnit. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu tedy nelze akceptovat stěžovatelův shora uvedený názor, že by (zejména) Městský soud v Praze v daném případě zasáhl do stěžovatelových základních práv a svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a znaky protiústavnosti nevykazují.
Poněvadž ústavněprávně obstojí napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005, jímž bylo řízení ve věci stěžovatele před obecnými soudy uzavřeno, tím spíše obstojí i předchozí rozhodnutí v dané věci. Jde o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2004, sp.zn. 52 T 67/2004, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 442/2005 (jímž byl částečně zrušen právě předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, a soudu bylo přikázáno věc znovu projednat, přičemž výsledkem je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005), která stěžovatel rovněž požaduje - bez bližší ústavněprávní argumentace - zrušit; nutno říci že poněkud nestandardně, v dodatku k petitu, navrhujícím zrušit v prvé řadě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 9 To 305/2005. V tomto směru tedy neshledal Ústavní soud žádného důvodu vyhovět návrhu ani v této části, což by bylo ostatně procesně vzato nesmyslné a ve svém důsledku i v nesouladu s principem právní jistoty.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu