ECLI:CZ:US:2006:1.US.727.05
sp. zn. I. ÚS 727/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 67 To 232/2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 24 Nt 6/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 8. 2003, sp. zn. 2 T 146/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 67 To 460/2003, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1019/2004. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 21 T 184/2001. Stěžovateli byla současně uložena povinnost uhradit poškozenému R. J. na náhradě škody částku ve výši 76 000,-- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení a nevyslechly jím navrženého svědka - recepčního hotelu Humberto J. W. Tento svědek měl potvrdit obhajobu stěžovatele, spočívající v tom, že se v inkriminovanou dobu, kdy mělo dojít k loupežnému přepadení, za které byl odsouzen, nacházel v hotelu Humberto, a proto se trestného činu nemohl dopustit.
K ústavní stížnosti, na základě výzvy podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil odvolací soud, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně se nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nevycházel z obsahu vyjádření odvolacího soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, nebylo stěžovateli zasláno k jeho replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení a neprovedením výslechu svědka J. W.
V obecné rovině Ústavní soud uvádí, že i pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl dotčení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy a zamítnutím navrženého důkazu - výslech svědka J. W. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž se rozumí, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Při tomto rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Pokud obecné soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a svůj postup řádně odůvodnily, nelze učinit závěr, že proces byl ve svém celku nespravedlivý. Rozsah práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny není možno vykládat jako garanci úspěchu ve věci.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Stěžovatel za tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé označil dodatečné dohledání knihy ubytovaných hostů v hotelu Humberto a výslech svědků recepčního J. W. a V. Z., s níž měl být v hotelu ubytován.
Odvolací soud dospěl k závěru, že kniha ubytovaných hostů hotelu Humberto je sice novým důkazem, ale nemůže zvrátit důkazní situaci, ze které vycházely obecné soudy v původním řízení a odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Z knihy toliko vyplynulo, že stěžovatel byl v ubytovací knize jako host zapsán kritické noci, v průběhu které došlo k loupežnému přepadení. Vzhledem k provedenému dokazování obecné soudy zamítly návrhy na výslechy svědků J. W. a V. Z. jako nadbytečné. Návrhem na výslech svědka J. W. se obecné soudy zabývaly již v původním řízení a návrh byl mimo jiné zamítnut také proto, že bylo velmi nepravděpodobné, aby si recepční hotelu po třech letech vzpomněl, že na jedinou konkrétní noc ubytovával určitou osobu. To by se dalo vysvětlit pouze tím, že by se se stěžovatelem znal. Navíc, ani výpověď tohoto svědka a přihlášení se k ubytování by nevylučovalo možnost, aby stěžovatel hotel kdykoli v průběhu dne či noci opustil. Hotel se nachází v obvodu Prahy 9, kde došlo k loupežnému přepadení. Další důkaz, který měl potvrdit obhajobu stěžovatele, že v inkriminovanou dobu pobýval v hotelu, tj. výslech svědkyně V. Z., obecné soudy posoudily jako nevěrohodný. Podle tvrzení stěžovatele měl tuto osobu náhodou potkat po čtyřech letech, poznat ji, ona si ho měla také pamatovat a sdělit mu svoje osobní údaje. Soud prvního stupně tuto skutečnost považoval, s ohledem na zmíněný časový odstup, za nevěrohodný (stěžovatel a údajná svědkyně se viděli čtyři hodiny před čtyřmi lety).
Obecné soudy se tedy zákonnými podmínkami, umožňujícími povolení obnovy řízení, zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem, nevykazujícím prvky svévole, zdůvodnily (§134 odst. 2 TrŘ), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ, proč nevyhověly jeho návrhům a jakými úvahami se při rozhodování řídily. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu