ECLI:CZ:US:2006:1.US.736.04
sp. zn. I. ÚS 736/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti G., zastoupené advokátem JUDr. Z.H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 89/2002, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 16 Cm 151/97, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 16 Cm 151/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 89/2002, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 16 Cm 151/97, a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 16 Cm 151/97.
Citovaným usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě bylo zastaveno řízení v právní věci stěžovatelky proti žalované L.R. o 440.352,72 s příslušenstvím. Uvedené usnesení však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 Cmo 650/99, zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Následovalo další - ústavní stížností napadené - usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 16 Cm 151/97, kterým byla žaloba stěžovatelky ve výše uvedené věci odmítnuta. Vrchní soud v Olomouci poté uvedené usnesení svým usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 89/2002, potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, stěžovatelčino dovolání odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě uvedla, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a soudem dovolacím prokázala, že žalovaná na základě obchodního smluvního vztahu odebírala od jednotlivých smluvních partnerů zboží (obuv). Smluvní partner pak vystavil fakturu za dodávku zboží na žalovanou s tím, že kopie faktury byla zaslána stěžovatelce, která předmětnou částku smluvnímu partnerovi-dodavateli uhradila. Principy fungování shora uvedeného obchodního styku, jakož i splatnost jednotlivých pohledávek vůči žalované byly mezi účastníky řízení sjednány. Žalovaná tedy od smluvních partnerů odebírala zboží, cenu zboží za ni hradila stěžovatelka, žalovaná však své závazky vůči stěžovatelce neplnila. Navíc prý svůj závazek vůči stěžovatelce písemně uznala podle ust. §323 obchodního zákoníku. Ani toto písemné uznání závazku nebylo podle stěžovatelky pro obecné soudy dostatečným důkazem toho, že stěžovatelka má za žalovanou splatné pohledávky. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že nedostatečně individualizovala předmět řízení. Dle jejího názoru byl předmět řízení individualizován dostatečně natolik, aby v řízení mohlo být pokračováno a žaloba projednána. Pokud jde o samotné uznání závazku žalovaným podle ust. §323 obch. zák., stěžovatelka uvedla, že uznání závazku zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že závazek v době, kdy k uznání došlo, trval. Právní úkon uznání závazku tak má usnadňovat procesní situaci v případě sporu, kdy věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu v době jeho uznání. Stěžovatelka poukázala mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že uznání dluhu není novým právním důvodem závazku; usnadňuje však věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník, pokud by namítal, že dluh nevznikl, že byl splněn, nebo že jinak zanikl, musel by to prokázat.
II.
Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že v části, ve které stěžovatelka napadá usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 16 Cm 151/97, nutno ústavní stížnost považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Je totiž zcela zřejmé, že jestliže bylo uvedené usnesení již dříve zrušeno jiným orgánem, tedy usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 Cmo 650/99 (srov. výše), není ani co rušit a návrhu tedy nelze vyhovět; takovou kompetencí, která by ostatně byla zcela nesmyslná, Ústavní soud nedisponuje. Proto nezbylo, než v této části návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Přichází ovšem v úvahu i důvod odmítnutí ústavní stížnosti - ve vztahu k citovanému usnesení krajského obchodního soudu - pro nepřípustnost, neboť nebyly vyčerpány procesní prostředky, jež měla stěžovatelka k dispozici (§75 odst. 1 cit. zákona), jestliže vrchní soud vrátil věc prvnímu soudu k dalšímu řízení [§43 odst. 1 písm. e) cit. zákona].
III.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, požadující zrušit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 89/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 16 Cm 151/97, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný.
V tomto směru odkazuje Ústavní soud v první řadě na své usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 388/05, ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky, zastoupené stejným právním zástupcem. Uvedená věc se týkala jen jiných účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení, podstata sporu a argumentace ústavní stížnosti však byla v zásadě obdobná. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal důvodu, aby se od závěrů uvedených v usnesení sp. zn. III. ÚS 388/05 odchýlil, nelze než odkázat na podstatnou část odůvodnění tohoto usnesení, které je stěžovatelce známo; lze jen zopakovat, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení jednoduchého práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci procesního předpisu. Protože úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. To však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Konkrétněji ve vztahu k meritu daného případu nezbývá, než znovu zopakovat, že žaloba kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř., musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž se ve smyslu ust. §79 odst. 1 o.s.ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a nemožnost záměny s jiným skutkem. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout právní důvod žaloby, není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží v první řadě k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; je však důležité rovněž pro to, aby soud posoudil podmínky řízení konkrétně, zda není např. dána překážka řízení již zahájeného (litispendence) nebo překážka věci již pravomocně rozhodnuté (res iudicata). Žalobce tak plní i svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ust. §101 odst. 1 o.s.ř. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může splnit dodatečně. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. ust. §43 odst. 2 o.s.ř.).
V předmětné věci stěžovatelka neučinila potřebná skutková tvrzení, a proto byla vyzvána, aby ve shora uvedeném smyslu žalobu doplnila. Současně byla poučena, že nebude-li ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení doplněn, bude podle ust. §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnut. I přes uvedenou výzvu však nedošlo k řádnému doplnění žaloby. O existujícím závazkovém vztahu stěžovatelka pojednávala pouze obecně, byť v souzené věci bylo třeba, aby v žalobě uvedla skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatnila právě svůj nárok v takovém rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnou záměnu s jiným skutkem), neboť vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Protože stěžovatelka ve stanovené lhůtě podanou žalobu dle pokynů soudu nedoplnila a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat, obecný soud žalobu odmítl.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se oba obecné soudy podrobně zabývaly a také se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly.
Obecné soudy učinily předmětem svého zkoumání rovněž námitku stěžovatelky ohledně jí tvrzeného uznání závazku, leč tu neshledaly důvodnou (podrobně s ohledem na specifika případu srov. str. 2-3 usnesení soudu prvního stupně, str. 3-4 odvolacího soudu a str. 3 soudu dovolacího); konstatovaly přitom zejména, že uznáním závazku nevzniká závazek nový, ale pouze se jím zajišťuje již existující a tento postup zakládá i vyvratitelnou právní domněnku jeho skutečné existence. Uznání závazku se projeví až v rámci důkazního řízení přesunem důkazního břemene na žalovaného. Proto tento postup nemůže žalobce zbavit povinnosti uvést patřičné údaje, umožňující vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat, protože účastníkům řízení nelze přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než které jsou navrhovány.
Ústavní soud proto usuzuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), nevykazují znaky svévole a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy dovodily. Jsou proto i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu