ECLI:CZ:US:2006:1.US.765.04
sp. zn. I. ÚS 765/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Ž., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 806/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 1. 2004, čj. 13 To 475/2003 - 178, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 22 T 109/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J.Ž. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil tím, že pod smyšlenou záminkou vylákal poškozeného L.Č. (dále jen "poškozený") na zahradu u domu v P. Vyndal plynový revolver, namířil na poškozeného. Rukou, v níž držel zbraň, ho udeřil do obličeje a ze zbraně vyšel výstřel. Následně poškozeného kopal, pálil zapálenou cigaretou do obličeje a požadoval po něm zaplacení částky 4 000,-- Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou v trvání čtyř let. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pětiranového revolveru - plynovky .
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byl usvědčen především výpovědí poškozeného, který jej v žádném stadiu trestního řízení legálním způsobem neidentifikoval jako pachatele. V tomto směru poukázal na provedenou rekognici, při níž poškozený prohlásil, že pachatele nepoznává. V návaznosti na toto své tvrzení namítl, že zmíněná rekognice, stejně jako rekognice zbraně, byly provedeny v rozporu s trestním řádem, neboť k těmto úkonům nebyl přizván jeho obhájce. I když z důvodu procesní nepoužitelnosti obecné soudy k těmto úkonům nepřihlížely, dovodil z jejich závěru porušení zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť k rekognici in natura a podle fotografií měly přihlížet a hodnotit je v jeho prospěch. Dále zpochybnil usvědčující důkaz biologickou stopou (nedopalek cigarety), která byla porovnána s jeho kontrolním vzorkem slin a zjištěna shoda DNA. Tvrdil, že si není vědom, že by komukoliv poskytoval vzorek slin ke genetické analýze. Za nepřípustný považoval také postup soudu prvního stupně, který při ukládání trestu "zohlednil" jeho dřívější trestní řízení, které však bylo ukončeno upuštěním od potrestání. Na závěr poukázal na své návrhy činěné v rámci trestního řízení, aby ze spisu byly vyřazeny tzv. neprocesní materiály. Přestože obecné soudy tvrdily, že k těmto materiálům nepřihlížely, již jejich samotná existence ve spise a možnost si je přečíst mohly subjektivně ovlivňovat jejich úsudek.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že těžiště dovolání i ústavní stížnosti tkví v námitkách stěžovatele, týkající se porušení práva na obhajobu, spočívající v nepřítomnosti obhájce při provádění rekognic. Těmito výhradami se zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal a nepovažuje je za opodstatněné.
Právní zástupce stěžovatele se k uvedeným vyjádřením obecných soudů, která mu byla doručena dne 14. 2. 2005, nevyjádřil.
Po přezkoumání spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 22 T 109/2003, a obsahu ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje stejné námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Obecné soudy po přezkoumání tvrzení stěžovatele o porušení práva na obhajobu při provádění rekognice in natura a podle fotografií a rekognice zbraně ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr, že v přípravném řízení, v důsledku nevyrozumění, nebyl při provádění označených úkonů přítomen obhájce stěžovatele, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu. Z tohoto důvodu obecné soudy nepovažovaly provedené úkony za právně účinné a při rozhodování k nim, jako k procesně nepoužitelným důkazům, nepřihlížely (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 usnesení odvolacího soudu a str. 4 - 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Na místě je vhodné dodat, že jestliže při obstarávání nebo provádění důkazů došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné (závažné) vady řízení, která je neodstranitelná, jako tomu bylo v daném případě, je třeba takto získané důkazy (poznatky) považovat za absolutně neúčinné. To znamená, že takové důkazy musí být vyloučeny z hodnocení při zjišťování skutkového stavu věci a nelze k nim přihlížet ani v neprospěch ani ve prospěch obviněného. Z tohoto pohledu je zřejmé, že tvrzení stěžovatele o tom, že rekognice, při níž nebyl poškozeným poznán, měla být použita a hodnocena obecným soudem v jeho prospěch, i když se jednalo o důkaz provedený v rozporu s trestním řádem, je naprosto nepřípadné a v rozporu se zákonnými pravidly stanovenými pro dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
K dalším námitkám stěžovatele, zejména k námitce odběru kontrolního vzorku slin k porovnání DNA a "zohlednění" předchozího trestního řízení soudem prvního stupně při ukládání trestu v této věci, Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se těmito námitkami zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádal.
Ústavně relevantní není ani námitka, týkající se povinnosti vyřadit ze spisu tzv. neprocesní materiály, aby neovlivňovaly úsudek obecných soudů. Podle §89 odst. 2 TrŘ za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda při obstarávání nebo provádění důkazů došlo k porušení právního předpisu a zda takto získané poznatky lze považovat za procesně účinné či neúčinné.
Obecné soudy jsou povinny tyto své závěry odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 TrŘ a s ohledem na zákonnou a etickou povinnost nesmí při úvaze o vině a trestu přihlížet k procesně neúčinným důkazům. Přitom takové důkazy ze spisu vyřadit nelze, z důvodu případného pozdějšího posouzení postupu soudu soudem vyššího stupně. Toto se týká rovněž materiálů získaných před zahájením trestního stíhání, neboť ne všechny úkony provedené před zahájením trestního stíhání jsou následně procesně nepoužitelné (např. neodkladné a neopakovatelné úkony, úkony provedené v rámci zkráceného přípravného řízení, v němž se trestní stíhání zahajuje až doručením návrhu státního zástupce na potrestání příslušnému soudu apod.).
Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením krajského soudu došlo k porušení stěžovatelem namítaného čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu