ECLI:CZ:US:2006:1.US.772.04
sp. zn. I. ÚS 772/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P.J., zastoupeného advokátkou JUDr. B.H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 302/2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 52 T 49/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 82, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 302/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 52 T 49/2004.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obžalovanému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 302/2004, odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl. Stěžovatel následně podal i dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 3 Tdo 41/2005, odmítl. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.
Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil trestného činu tím, že v období od 13. 3. 1996 do 26. 7. 2000 v P., jako jednatel společnosti T., řádně neodváděl 1) veřejné zdravotní pojistné za zaměstnance ve prospěch účtu ZP ČR, O.p., ačkoliv jim bylo účetně strženo ze mzdy, a to ve výši 198.498,- Kč, 2) pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance ve prospěch účtu PS, ačkoliv jim toto bylo strženo ze mzdy, a to ve výši 201.731,- Kč, 3) měsíční zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zaměstnance, konkrétně za zdaňovací období roku 1998, ve prospěch účtů F.ú. P., ačkoliv jim toto bylo účetně strženo ze mzdy, a to po vyúčtování ve výši 150.319,- Kč, čímž způsobil poškozeným organizacím celkovou škodu ve výši 550.548,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že byl uznán vinným, byť namítal, že část jednání, pro které byl odsouzen, je v souladu s platným plněním ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu v návaznosti na ust. §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona promlčeno, takže trestní stíhání vůči jeho osobě bylo nepřípustné; z výroku rozsudku údajně vyplývá, že se jednání, ve kterých je spatřován trestný čin dle ust. §147 odst. 1 tr. zákona, měl dopustit od 13. 3. 1996 do 26. 7. 2000 a trestní stíhání vůči jeho osobě je účinné od 22. 9. 2003, tedy dnem jeho zahájení.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že právní skutečnosti, obsažené v listinných důkazech nedokazují jeho trestní odpovědnost jako pachatele trestného činu, kladeného mu za vinu a pokud snad ano, není mu prý žádným z dostupných důkazních prostředků prokázán zákonný znak trestnosti jednání, tedy zavinění ve formě alespoň eventuálního úmyslu dle §4 písm. b) trestního zákona; dne 21. 6. 2000 došlo totiž smlouvou o převodu obchodního podílu k úplatnému převodu 100% podílu ve společnosti T., na osobu M.F. M.F. dne 12. 7. 2000 učinil čestné prohlášení, ve kterém souhlasil s převzetím veškerých povinností funkce jednatele společnosti T., v rozsahu stanoveném příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Novému společníkovi a jednateli byly předány veškeré účetní doklady, všechny dokumenty vážící se ke společnosti, pohledávkám, závazkům a pod., takže nabyvatel měl naprosto přesnou představu o faktickém a právním stavu společnosti, respektive o hodnotě 100% podílu ve společnosti. Ze všech skutkových zjištění - podle stěžovatele - jednoznačně vyplývá, že subjektem, který byl dlužníkem a neplnil své povinnosti a který byl vyzýván k úhradě dlužných částek, byl nabyvatel 100% podílu ve společnosti a jednatel firmy, tedy M.F., který se v souladu se smlouvou o převodu obchodního podílu stal dlužníkem a osobou povinnou vůči všem poškozeným subjektům. Stěžovatel tedy namítl, že vůbec nemohl být subjektem, resp. pachatelem trestného činu, neboť M.F. naprosto nic nezatajoval, prodal mu společnost ve stavu, v jakém se ke dni převodu nacházela, se všemi pohledávkami a závazky, a on ji takto přijal a stal se jejím jediným majitelem, společníkem, jednatelem a v rámci tohoto i dlužníkem. Stěžovatel prý nemůže nést žádnou faktickou ani právní odpovědnost za chování nástupnického subjektu, včetně toho, že nebyla přebírána pošta, či že následně došlo k dalšímu převodu obchodního podílu, neboť od okamžiku účinnosti změn, kdy přestal být osobou odpovědnou za práva a povinnosti této právnické osoby, neměl důvod se nijakým způsobem o její činnost zajímat a ani toto nemohl žádným způsobem ovlivňovat.
Stěžovatel konečně namítl, že bylo porušeno jeho právo jako obviněného na obhajobu, neboť bylo rozhodováno nalézacím soudem v jeho nepřítomnosti, jelikož se prý řádně neomluvil, takže byly splněny podmínky postupu dle §202 odst. 2 trestního řádu; omluva obhájkyně datovaná dnem 10. 6. 2004, "dofaxovaná" k nalézacímu soudu dne 11. 6. 2004 v 15,10 hod., byla soudkyni doručena v průběhu řízení (pozn.: při hlavním líčení), ke které však nebylo na opožděnost přihlédnuto. Podle tvrzení stěžovatele se jeho právní zástupkyně mimo to snažila od "brzkého rána" zkontaktovat příslušnou předsedkyni senátu, což se jí však nepodařilo.
Ze všech těchto důvodů je podle názoru stěžovatele zřejmé, že - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - měly jak soud nalézací, tak i ostatní orgány činné v tr. řízení nabýt oprávněných pochybností o jeho vině, neboť z důkazních prostředků nelze jeho vinu dovodit, mimo jiné i v souladu s procesně právní zásadou "in dubio reo".
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Z procesního, resp. formálního hlediska nutno nejdříve konstatovat, že skutečnost, že stěžovatel nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 3 Tdo 41/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, nemá s ohledem na ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vliv na přípustnost ústavní stížnosti.
K úvodní námitce stěžovatele, že byla část jednání, za které byl odsouzen, promlčena a že tedy bylo trestní stíhání nepřípustné, nezbývá než poukázat na správný závěr dovolacího soudu, který se mj. i touto otázkou ve shora uvedeném usnesení zabýval. Nejvyšší soud právem dovodil, že ve zkoumaném případě je zřejmé, že se jednalo o pokračující trestný čin, kdy počátek běhu zákonné promlčecí doby je třeba odvozovat od jeho dokončení; k promlčení jednání stěžovatele tedy nedošlo a jeho trestní stíhání nebylo nepřípustné.
Pokud jde o podstatu věci samé, Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných a příslušného spisového materiálu, žádné pochybnosti.
2) Konkrétně uvedeno, odvolací soud se v daném případě ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně. V odůvodnění svého (napadeného) usnesení mj. uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem a v tomto směru mu nelze nic vytknout; jeho závěry vycházely především z listinných důkazů, jež lze s ohledem na podklady v písemných materiálech považovat za úplné a správné. Potvrdil, že soud prvního stupně se zabýval i tím, zda obžalovaný jako jediný majitel, ale i jednatel společnosti měl potřebné finanční prostředky k zaplacení povinných plateb, přičemž vycházel zcela důvodně z výpisů účtů společnosti. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že vlastní účetní doklady neexistují a noví nabyvatelé společnosti žádné účetní doklady od obžalovaného stěžovatele nedostali; nebylo možné získat ani účetnictví, které měl stěžovatel rovněž podle zákona povinnost vést. Obžalovaný nikdy se správci daní žádný kontakt neudržoval a nemůže proto namítat, že určité závěry byly učiněny na základě pomůcek, jak to umožňuje správcům daní zákon. Odvolací soud dodal, že za tohoto stavu - nelze-li získat účetnictví - není zřejmé, proč se obžalovaný stěžovatel domáhá (v tomto směru) provedení znaleckého posudku.
Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně tedy ve svém závěru o vině obžalovaného stěžovatele nijak nepochybil a právní kvalifikace, která byla použita, odpovídá trestnímu zákonu. Rovněž ukládaný trest je - podle mínění odvolacího soudu - trestem spíše mírným. To platí jak o jeho výměře, tak i o délce zkušební doby, a to vzhledem k charakteru trestné činnosti obžalovaného (podnikatele) a jeho postojům k jeho zákonným povinnostem. Obžalovanému (stěžovateli) prospívala podle mínění odvolacího soudu jediná polehčující okolnost a sice dosud čistý trestní rejstřík. Soud prvního stupně prý dále zcela správně rozhodl podle §59 odst. 2 tr. zákona, aby obžalovaný v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3) Ústavní soud usuzuje, že s uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě, se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Jak již bylo uvedeno, jejich rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a není možné v nich spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily.
Ústavní soud dodává - pokud jde o námitku stěžovatele, že ve věci došlo k převodu společnosti na M.F. (který dále obchodní podíl společnosti převedl na A.K.), z čehož stěžovatel vyvozuje závěr o své trestní neodpovědnosti či nevině - že obecné soudy, resp. orgány činné v trestním řízení vůbec, vzhledem ke specifikům zkoumaného případu, dovodily stěžovatelovu vinu v plném souladu s provedenými důkazy.
To se týká i zpochybňování úmyslné formy stěžovatelova zavinění; za situace, kdy stěžovatel jako jediný vlastník a jednatel společnosti neplnil své zákonné povinnosti, což bylo v řízení jednoznačně prokázáno, a kdy ze skutkových zjištění soudů úmyslná forma zavinění jednoznačně vyplývá (jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud), nelze dovozovat jiný závěr, než ke kterému obecné soudy - jak je z výše uvedeného zřejmé - v tomto směru dospěly.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, pokud namítá, že nebyl proveden znalecký posudek z oboru účetnictví o prokázání vyčíslených . Tu se lze ztotožnit s rozsudkem odvolacího soudu, který poukázal na to, že účetní doklady neexistují, takže by takový posudek stěží mohl svůj účel splnit.
Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že nalézací soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti, třebaže obhájkyně jeho i sebe před hlavním líčením omluvila. Touto otázkou se zabýval již nalézací (obvodní) soud, který uvedl zejména následující. Obžalovaný se k hlavnímu líčení ve věci bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání převzal do vlastních rukou již dne 20. 5. 2004 a obžalobu dne 5. 5. 2004. V průběhu hlavního líčení byla soudkyni předána faxem doručená žádost obhájkyně JUDr. B.H. o odročení hlavního líčení a faxem doručená plná moc, jež byla soudu faxována dne 10. 6. 2004 v 15.10 hodin. Vzhledem k tomu, že obžalovaný měl od převzetí předvolání k hlavnímu líčení dostatečně dlouhou dobu na přípravu a ve věci neexistuje nutná obhajoba - tedy není nutná přítomnost obhájce u hlavního líčení - soud této žádosti s ohledem na její opožděnost a formu nevyhověl; obžaloba byla totiž stěžovateli řádně doručena, k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby již vyslechnut byl, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání, obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování a bylo rozhodnuto o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti v souladu s ust. §202 odst. 2 tr. řádu. Správnost postupu prvého soudu potvrdil i soud odvolací, který dodal, že obžalovaný věděl včas o konání hlavního líčení, nedostavil se k němu a těsně před dnem hlavního líčení si zvolil obhájce, který byl zaneprázdněn, a to "se všemi důsledky, neboť o jeho zaneprázdnění věděl". Ani Nejvyšší soud neměl vůči tomuto postupu výhrady s poukazem na ustanovení §202 trestního řádu.
Uvedená argumentace obecných soudů je jasná, přesvědčivá, zákonu odpovídající a je podle přesvědčení Ústavního soudu plně přijatelná i z hlediska ústavněprávního. Lze toliko dodat, že k odvolání stěžovatele nařídil Městský soud v Praze veřejné zasedání na den 2. 9. 2004, jehož se stěžovatel a jeho obhájce (v substituci) osobně zúčastnili, takže měli možnost zákonná práva stěžovatelova dále náležitě uplatňovat.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu